Žena a život - Titulní strana č. 2012-10

V PRODEJI OD 9. 5.

Žena a sebevědomí

Dcery a matky

Žena a krása

Žena a móda

Žena a početí

Fotokuchařka

Žena a cestování

Váš názor

Dítě v hlavě

Máte zkušenosti s umělým oplodněním? Myslíte si, že psychika může zmařit přání mt potomka? Zapojte se do diskuze, kde tři nejzajímavější odpovědi odměníme!

Váš příspěvek
  6. znaků.
  • Miroslava (29)
    02.04. 2012 16:16

    dětičky

    Už jsem se o děti pokoušela a exmanželem. Dvakrát jsem otěhotněla a dvakrát potratila, než jsme s lékařem přišli na to proč. Mám za sebou 6 operací a po dítěti jsem toužit přestala. Možná je to strachem z dalšího potratu a komplikací... Nevím, navíc není jisté zda budu moct otěhotnět, takže se radši nesnažím a nechávám to "vyhnít".

  • Hana (45)
    13.02. 2012 18:39

    Náhradní mateřství

    Nevím, jestli psychika dělá hodně, ale kolikrát se stalo, že otěhotněla žena po znásilnění a to u toho určitě psychicky v pořádku nebyla.Já jsem podstoupila několik umělých oplodnění. Hned první se povedlo, mám z něho dceru. Pak jsem podstupovala další a další a platila horentní sumy. Po několika letech jsem přešla do jiného centra, kde místo 60 000,- chtěli jen 10 000, že jim jde o kvalitu vajíček, ne o kvantitu-a ejhle, povedlo se. BOhužel pár týdnů před porodem jsem dostala vysoké horečky a lékařka na pohotovosti mi řekla, ať si vezmu Paralen a jedu domů. Dopadlo to tak, že ve mně miminko umřelo, musela jsem ho porodit a pak nastaly komplikace, které mě málem stály život. Po propuštění z nemocnice jsem se málem zhroutila. Zachránila mě až instituce náhradního mateřství. Já dala vajíčko, manžel spermie a velice hodná náhradní matka nám miminko odnosila, takže se dnes už zase usmívám, i když samozřejmě na tu hrůzu nikdy nezapomenu.

  • Pavla (28)
    30.01. 2012 16:42

    naděje umírá poslední:)

    Osobní zkušenost nemám,jen zprostředkovanou..a to hned dvakrát..V obouch případech dotyčné páry vzdaly další pokusy o umělé oplodnění..začaly se smiřovat s tím,že děti mít nebudou..a prask ho:)) Jedna otšhotněla do 4 měsícu a druhá cca po pul roce..Psychika dělá strašně moc,a nejen při otěhotnění..A i když se to snadno říká,asi je lepší nebojovat s otěhotněním nijak přehnaně a snad se pokusit i smířit se stím..člověk se uvolní:) A stejně jako dříve dělala příroda čáru přes rozpočet a nedařilo se "do toho vlítnout"..tak ji pak udělá zase,a "vlítnete do toho" ani nevíte jak..:)) Teda víte:)) Však víte jak to myslím... Já osobně mám z otěhotnění strach,i s těch případných bloku-ale z jiného důvodu,a to sem nepatří.. Tak at se všem,co chtějí,daří..a těm,co ješte nechtějí,at se zatím nedaří:)

  • Jitka (42)
    21.01. 2012 19:50

    Dvojčata.

    Psychika je velmi mocná, ale kde je jasný a lékařsky podložený důkaz, že dítě přirozenou cestou nelze mít, tam s tím nic nenaděláme. A ať si kdo chce říká, jaký je to skvělý byznys - vlastnit kliniku pro umělé oplodnění - já říkám - je to zázrak!!! Úžasná, zdravá, krásná a šikovná dvojčata Jakub a Jáchym jsou toho důkazem.

  • Bobiska (30)
    19.01. 2012 20:03

    psychika má vliv na vše

    Nemám zkušenost ze své strany, ale psychika má velký vliv na vše, i když jste úplně zdraví, tak psychika může podrazit vše.Kolikrát se to někomu podařilo když se chtěli vydat na delší dovolenou, prostě začali plánovat něco jiného a chtěli si někam vyrazit a ejhle, žádná dovolená se nekoná neb je žen atěhotná.Vždy to nejde tak snadno a lehko se řekne hlavně buďte v klidu a nic si z toho nedělejte, ale je třeba najít způsob jak na to nemyslet a soustředit se na jiné věci.

  • Jitka (45)
    06.12. 2011 11:02

    Touha

    Poprvé jsem otěhotněla víceméně neplánovaně hned v 17ti letech. Jen tak tak jsem stihla odmaturovat, vzali jsme se a já se hrozně snažila být vzornou manželkou. Ze všech svých nedospělých sil jsem pro Něj chtěla být tou nejlepší. Takže když chtěl druhé dítě a já otěhotnět nemohla, cítila jsem to jako svoje ženské selhání. Menstruaci jsem pravidelně obrečela, kamarádkám záviděla kočárky. Lékařská vyšetření byla zcela v pořádku, problém byl zřejmě v psychice. Můj tehdejší muž byl totiž špatný manžel i otec a zřejmě bylo moje podvědomí chytřejší, než moje vědomí. Rozvedli jsme se po 10ti letech. Na syna nikdy neplatil ani se spolu nestýkali. Byl to totiž s odpuštěním kretén. Ale to, že jsem neměla ještě další dítě, je mi dodnes líto.

  • Jitka (45)
    06.12. 2011 11:02

    Touha

    Poprvé jsem otěhotněla víceméně neplánovaně hned v 17ti letech. Jen tak tak jsem stihla odmaturovat, vzali jsme se a já se hrozně snažila být vzornou manželkou. Ze všech svých nedospělých sil jsem pro Něj chtěla být tou nejlepší. Takže když chtěl druhé dítě a já otěhotnět nemohla, cítila jsem to jako svoje ženské selhání. Menstruaci jsem pravidelně obrečela, kamarádkám záviděla kočárky. Lékařská vyšetření byla zcela v pořádku, problém byl zřejmě v psychice. Můj tehdejší muž byl totiž špatný manžel i otec a zřejmě bylo moje podvědomí chytřejší, než moje vědomí. Rozvedli jsme se po 10ti letech. Na syna nikdy neplatil ani se spolu nestýkali. Byl to totiž s odpuštěním kretén. Ale to, že jsem neměla ještě další dítě, je mi dodnes líto.

  • Hana (37)
    05.12. 2011 22:52

    Čekání na zázrak

    Manžel mi vždycky říkal, . "Nestresuj se, víš, že věci přicházejí, když to člověk nejméně očekává. "Já jsem už dlouhou dobu toužila po dítěti a stále nic. Tak moc bych si ho přála, koneckonců už mi bylo 33 a biologické hodiny bily o závod. Alespoň tak jsem to cítila. nic nepomáhalo. Lékařské diagnozy nás bohužel utvrzovaly v tom, že početí dítěte je u nás velmi nepravděpodobné. Problém byl na mé straně, tedy straně ženy a nemohla jsem se s tím smířit. Zničená z tohoto stavu jsem se svěřila svým kamarádkám. "Víš, přece musí být nějaké řešení, lékařská věda je pokročilá." Už jsem se smiřovala s verdiktem, že se dítěte nedočkám a že s manželem zestárneme bez dětí. S kamarádkami jsem konzultovala svoji situaci. "Přece musí být nějaká možnost, lékařská věda je pokročilá. Po delší odmlce mi jedna z kamarádek sdělila, jak slyšela o tom, že slyšela o léčbě akupunkturou. Byla jsem z té zprávy tak potěšena, že jsem tuto terapii podstoupila. Jsem vděčná kamarádce i Pánu Bohu, dnes se těšíme ze 2 zdravých dětí.

  • Štěpánka (24)
    05.12. 2011 16:01

    nejkrásnější dárek na světě

    Umělé oplodnění? Tohle dvousloví aspoň já ve svém věku vnímám jako největší hrozbu, která může v budoucnu nastat.Čím dál tím více párů v dnešní době má problémy..a ani doktoří nevědí co s tím a čím je to způsobeno. Na druhou stranu, dnešní moderní doba je plná techn.vymožeností, díky kterým je vícemené i nemožné splnitelné. Myslím si, že pro nás ŽENY je miminko tím největším a nejkrášnějším dárkem, který si můžeme představit, aspoň u mě to tak je. Proto si myslím,že v okamžiku, kdy už nejde dělat nic jiného, vyzkoušíme každá všechno, proto, abychom ten uzlíček štěstí jednoho dne držely v náručí. Umělé oplodnění je výzva, jak si splnit životní sen, když nám příroda nenadělila možnost přirozené cesty.

  • Romana (35)
    05.12. 2011 13:35

    má zkušenost

    Ahoj všem, ráda bych se zapojila i se svou zkušeností. Teď si vedle mě hraje krásná dvouletá holčička, ale také to vypadalo, že nikdy děti mít nebudeme. Absolvovali jsme vyšetření, léčbu a následně umělé oplodnění. Nebylo to bez problémů, naopak - vypadalo to, že se vůbec nezadaří, dávali nám velmi malou šanci. Zároveň mi můj skvělý pan doktor řekl, že se ale nemám vzdávat a "bojovat", ikdyž na druhou stranu mě ale upozornil, abych se na otěhotnění moc neupínala a spíše počítala s tím horším ... Začala jsem bojovat - přestala chodit do práce, začala se věnovat sobě - procházky, setkání s přáteli, relax ... a hlavně jsem věřila, že to vyjde! Ano, psychika je důležitá!! Není všemocná, to samozřejmě ne, bez lékařů by tu moje holčička nebyla, ale bez mého tehdejšího rozpoložení možná také ne ... Takže, holky, hoďte všechny starosti za hlavu a starejte se o sebe, nechte se opečovávat, užívejte si každého dne a buďte v pohodě!! Držím vám všem moc moc palce!!

  • Hanka (32)
    04.12. 2011 17:43

    Dítě v hlavě...

    Přírodě neporučíme....dvě slova, která v případě žen toužících po dítěti pěkně bolí. Člověk se může snažit sebevíc, pít čaje k podpoře otěhotnění, užívat různé vitamíny, měřit si bazální teplotu, dělat po pohlavním styku svíčku, milovat se podle dní určené astrologem, apod. a stále nic. V hlavě to je a v hlavě to také zůstane, ať se snažíme sebevíc. Mám za sebou dva zamlklé potraty v období 5-ti let, kdy se snažíme o miminko. K tomu všemu trpím APA syndromem, který mi byl zjištěn až po druhém bezúspěšném těhotenství. Nevzdáváme to. I když bolest, která každá "snažilka" prožívá se začátkem další "nechtěné" menstruace je nepopsatelná. Myslím, že nejtěžším obdobím ženy nastává okamžik, kdy se musí smířit s tím, že jako "žena" selhala a věřte, že tato chvíle je hodna velké pokory a obdivu!

  • Klára (30)
    04.12. 2011 16:50

    Psychika?

    O miminko se pokoušíme už 3.rokem...Všechna vyšetření jak moje, tak manžela máme v pořádku..Letos v březnu jsme začali dojíždět do centra asist. reprodukce. Máme za sebou 3 inseminace, bohužel neúspěšné.Strašně bychom si miminko přáli, ani nevíte jak bolí, když ráno vstáváme a manžel mi říká, že se mu zdálo jak jsme jeli do porodnice, nebo jak jsme rodili. Asi je to opravdu o psychice, jsme zdaví, spokojení, máme hezké bydlení, dobrou práci a já bych všechno vyměnila za miminko! Proč se děti rodí do rodin, kde o ně nestojí, nebo nemají zázemí a tam, kde by měli všechno nepřichází? V pondělí nás čeká další pokus, tentokrát již s dávkou hormonů, ob den jsem od začátku cyklu jezdia na injekce. Veřím, že se to již tentokrát povede a já budu moci dát manželovi ten nejkrásnější dárek pod stromeček, ve formě pozitivního těhotenského testu!!

  • anna (30)
    03.12. 2011 20:09

    Psychika

    Mam kamaratku, kde psychika zohrala svoje. S manzelom az nezdravo tuzili po dietatku. Chceli ale tym vykrit nieco ine! Tato ich prehnana tuzba a zakrytie reality ich doviedli k sypaniu sa roznych zdravotnych problemv, neustala navsteva lekarov, nejake chir.zakroky a podobne. Dodnes bohuzial dietatko nemaju. Tak trochu vinu davam muzovi. Co uz. Verim, ze sa spamataju a ich tuzba sa premeni na radost pri pohlade na ich spolocne dieta. Nikdy som v tej situacii nebola, takze nemozem ich hodnotit a kritizovat. Je to hodnotenie len z mojho pohladu a mojich citov. Ale verim tomu, ze psychika hra svoje. A to nilen v tejto oblasti ale j v inych. Stresom,nezdravym pohladom na zivot si clovek prinesie do svojho zivota len len problemy rozneho druhu. To mam overene. Stres chorby prinesie!

  • Kristýna (20)
    02.12. 2011 19:38

    *Psychika

    *Já osobně si myslím, že ženská psychika a touha mít dítě hraje v této věci velikou roli. Ženy co si jako největší cíl svého života vyberou dítě, by měli trochu zvolnit své nároky a přestat se stresovat. Žít spoustu let jen s myšlenkou na dítě a snažit se o něj stále dokola není zrovna nejlepší. Ženy by si měli uvědomit, že mít dítě nejde naráz a všechno má svůj čas. Dítě není věc, která se dá jen tak vydupad, vyprosit a nebo si jen vybrat v obchodě a koupit. Dítě je človíček, který se nečekaně ohlásí ´já jsem tady´ . Všem ženám co se delší dobu snaží o miminko, držím pěsti, které jsou pro štěstí a radím jim ať trochu zvolní. Možná bych jim i poradila, aby na svůj cíl na chvíli zapomněli a třeba si s partnerem vyrazili někam na dovolenou a uvidí, že se jim to podaří co nevidět.

  • Kristýna (20)
    02.12. 2011 19:29

    Psychika

    V naší rodině to funguje zvláštně. Moje prababička i babička se o děti pokoušely se svými manžely poměrně dlouho. Obě kvůli tomu i delší dobu musely brát léky, neboť se zhroutily. Prababičce se podařilo otěhotnět v 37, ale potratila a až ve 40 letech se to podařilo znovu a narodila se má babička. Babička otěhotněla až v 35 letech a narodil se ji nejprve (i když s obtížemi) syn a další dítě již nechtěla. Ale jelikož už na sebe nevyvíjela žádný tlak a nestresovala se za 14 měsíců se jí narodila dcera (moje máma). Obě dvě si dítě vsugerovaly dítě do hlavy a šly si za tím, stresovaly se a nedařilo se jim otěhotnět. Moje máme děti nikdy nechtěla. Nepřemýšlela nad tím zda otěhotní a nebo ne. Nestresovala se a byla vyrovnaná a tak jsem se ji v 16 letech narodila já, jako její první dítě. Za 8 let a 3 měsíce (tedy v 24 letech) se mamce narodil můj bratr. Ani já jsem si s dětmi a s tím, zda nějaké chci nebo nechci nikdy nelámala hlavu. A tak se nám ( mě a mému příteli) před rokem a půl narodil zdravý chlapeček.*

  • Mlsná kočka (42)
    02.12. 2011 15:33

    Jano

    Jano, čtu si Váš příspěvek a úplně mě mrazí. Moc Vám děťátko přeji a jsem ráda, že se vše povedlo, jen mě mrzí, že jste si nepočkala na jiného tatínka. Jste ještě mladá a mohla jste mít všechno jednodušší. Chlap, který nevydrží s ženou čekat na dítě ani rok a dává jí ultimáta, asi nebude ten pravý pro budoucnost a nejspíš nevydrží Znám několik žen, které se pokoušely o miminko několik let a jejich partneři při nich stáli, ať to bylo jakkoli těžké, stáli u nich i tehdy, když zkoušely umělá otěhotnění, i tehdy, když to muselo ve dvou případech skončit adopcí. Takováhle věc prověří nejen ženu, ale i muže. Přála bych vám, aby se váš muž začal chovat jako muž, ale jestli nezačne, nezofejte si, budete mít miminko a to je to nejdůležitější. A partnera si určitě najdete taky, akorát lepšího a spolehlivějšího. Držím vám palce:-).

  • Markéta (14)
    02.12. 2011 15:13

    Možné je všechno

    Psychika přání mít potomka zmařit může. Nevím jak přesně se tomu jevu říká, ale když se žena příliš bojí, že neotěhotní, tak prostě neotěhotní, protože je zatvrzelá. Funguje to i opačně. Když si žena přeje mít dítě a náznaky vidí v každé maličkosti, tělo tomu uvěří a začne se podle toho chovat. Proto se objeví dvě čárky na těhotenském testu z lékárny. S umělým oplodněním zkušenost nemám žádnou, ale nic proti tomu nemám. Sice je to dost riskantní, ale na druhou stranu chápu ty ženy. Riskantní je to z toho důvodu, že když se to nepovede, bude žena zklamaná. A četla jsem i o případě, kdy z toho žena zešílela.

  • Jana (28)
    01.12. 2011 11:09

    I

    pomocí hormonů, ale když ani po třech měsících nezmizela, doporučil mi laparoskopii. Tu jsem podstoupila letos v březnu a byla tam opravdu jen ta cysta jinak všechno v pořádku. Byla jsem trochu zklamaná, ale těšila jsem se, že už mě čeká \"jen\" zavedení zatím zmraženého embrya.Po operaci mě ale čekal šok. Manžel chtěl vztah ukončit, nechtěla jsem tomu věřit, přišlo mi to hrozně nefér. Nakonec jsme se domluvili, že to ještě zkusíme.Takže jsem byla zpátky na klinice. Embryo se mělo zavádět jen v určitý den cyklu, jenže cyklus zase opět nepřicházel. Dali mi injekci na vyvolání ale opět nic.Naštěstí. Protože se zjistilo, že už těhotná jsem:-) Podařilo se to týden po operaci. Vůbec jsem s tím nepočítala, neplánovala to a absolutně to nechápala. Svůj poklad nosím už devět měsíců pod srdíčkem a moc se těším až si ho (resp.ji) za pár dní pochovám. Bohužel manželství asi nevydrží. Ale stálo mi to za to!

  • Jana (28)
    01.12. 2011 10:59

    I zázraky se dějí

    Když jsem před necelými čtyřmi lety ukončila studium, rozhodli jsme se s manželem, že vysadím antikoncepci a budeme se pokoušet o dítě. Problém byl však v tom, že ani rok povysazení prášků, se mi neobnovil cyklus. Takže jsme to začali řešit jen z lehka pomocí hormonů a když ani to nebylo úspěšné, skončila jsem na IVF klinice v Praze. Absolvovala jsem dva neúspěšné pokusy o inseminaci a ještě jsem cvičila Mojžíšovou. Bohužel mé tělo nechtělo spolupracovat ačkoliv jsem jinak byla zdravá. Nejhorší pro mě bylo i to, že manžel mě nepodporoval a neměl pro mě pochopení. Dal mi doslova ultimátum, že pokud do roka neotěhotním, tak se rozvedeme. Hodně jsem to obrečela. Minulý rok na podzim jsem měla podstoupit umělé oplodnění. Odebraly mi vajíčka, která se podařila úspěšně oplodnit, ale bohužel mi lékař nedovolil hned embryo zavést, protože mi hrozil hyperstimulační syndroma mohla bych o něj přijít. Měla jsem přijít až v lednu na kontrolu aby tělo zklidnilo. Bohužel se tam objevila cysta. Lékař se ji snažil zlikvidovat

  • Petra (30)
    30.11. 2011 15:58

    čakanie na dieťa

    My sme našťastie tento problém riešiť nemuseli. Ale veľa párov v našom okolí sa s touto problematikou potýka. Kamarátka, ktorá sa vydávala 2 roky pred nami, doteraz nemá dieťa. Bola už tak na tom zle, že prestala chodiť von do parku, lebo závidela mamičkám, ktoré chodili okolo nej. Nedokázala sa tešiť už z ničoho. Ale potom i vďaka manželovi, ktorý stál vytrvalo celý čas pri nej, sa rozhodli pre adopciu. Dnes majú krásneho chlapčeka, ktorý ich zamestnáva každodennými príjemnými starosťami a z mojej kamarátky sa stalo opäť to štastné slniečko. Strašne im držím palce.

  • Julie (34)
    30.11. 2011 07:09

    Týkalo se to i mě

    Na děti jsme si s manželem počkali více jak pět let. Když jsme se vzali a začali jsme snít o tom, že budeme mít velkou rodinu, mysleli jsme si, že nebude nic stát v naší cestě... jenže uběhl rok, dva a dítě nikde. Nejdříve jsem podstoupila test, zda mám zprůchodněné vejcovody, metoda HSG je moje černá můra na celý život. Myslím si, že je správné toto vyšetření podstupovat pouze pod narkózou. Průchodnost však byla v pořádku, tak jsme začali jezdit 100 km do vzdálené Olomouce do soukromé kliniky. Klinika výborná, přístup příjemný, jen to nemělo žádný efekt. Podstoupila jsem několikrát inseminaci a poté dvoje umělé oplodnění a to už jsem začala sama o sobě přemýšlet, že jsem vlastně méněcenná, když nejsem schopná porodit dítě. Když jsem šla po chodníku, začaly mi vadit i maminky s kočárky, tak jsem byla nahlodaná. Nakonec manžel řekl, že je hlavní, že máme sami sebe a prostě budeme bez dětí. Zkusila jsem ale ještě léčbu ve Frant. Lázních a cvičila Mojžíšovou a teď mi doma běhají tři malé a krásné děti. Hurá!!!

  • Šaruša (38)
    29.11. 2011 18:35

    Určitě to stojí za to

    Psychika je potvora, ale ženská vydrží víc ,než obyčejný člověk a každopádně to stojí za to.Absolvovala jsem umělé oplodnění a pokud to nejde přírodní cestou, není proč se trápit a odkládat to. Doporučuji využít renomovanou kliniku. Sama jsem se zpočátku obrátila na okresní nemocnici a pokud bych se spokojila s tím, co mi oznámili, dnes jsem dítě nemela. Díky doktorům v Iscaru a jejich profesionalitě mám dnes 3letého kluka....stálo to za to!!!! Holky jděte do toho a bez předsudků. Šárka

  • Mirka
    28.11. 2011 21:23

    zazrak

    Umele oplodnenie,dnes slovicko sklonovane vsetkymi padmi.. Ked som pocas vysokej skoly bola brigade v zahranici,pracovala v nemocnici a prvykrat bola na ocom oddeleni. Ktore podla vsetkych bolo za odmenu,spoznala hlavnu sestru,bola velmi prisna a dostat sa k nej blizsie,bolo ako sekat do skaly.. Jeden den ked na nas spocne vysla praca,a nase pohlady sa stretli a ja v snahe spoznam ju blizsie,gratulovala soum jej k brusku,ktore sa crtalo pod bluzkou. Pozrela na mna velmi prekvapene a zo zaujmom v ociach mi necakane povedala ze je to po umelom. Ja v soku z jej uprimnosti som sa nezmohla ani na slovo. A je to uz moje druhe babatko.. Zostala som vyjavene stat,na chvilocku sa nam zastavil cas. Jej oci krasne zmakli,cela sa roziarila,tento moment sa ma velmi dotkol. V skratke mi porozpravala ich pribeh neuspesneho snazenia..a neskor krasneho zazraku. Neviem si predstavit,keby im ta moznost nebola dana,dakujem vede a lekarom,ze vedia urobit zazrak..

  • Lenka (30)
    28.11. 2011 08:57

    Psychika

    S prvním manžele jsem podstoupila umělé oplodnění. Diagnostikovali mu totální azoospermii. Bylo mi 20 let a měli jsme tři měsíce po svatbě. Strašně jsem toužila po miminku a navzdory všemu manžel podstoupil operaci a následně já dva pokusy o umělé otěhotněhotnění. Až na druhý pokus se nám podařila dvojčátka. Bohužel v půlce třetího měsíce jedno z miminek nevydrželo a já skoro celé těhotenství proležela, aby jsem udržela alespoň to jedno mimnko, které zůstalo. Ve 24 týdnu mi byl doporučen potrat kvůli srdeční vadě miminka neslučitelné se životem. Sebrala jsem všechny síly, které mi zbyli a rozhodla se bojovat. Pravidelně jsme jezdili do Prahy Motola, kde mu diagnostikovali srdeční vadu, ale ne takovou, jakou mi řekli při prvním vyšetření v jiné nemocnici. Nakonec se stal malý zázrak a já porodila zdravého chlapečka. Tenkrát mi pan doktor řekl, že budeme v knihách jako zázrak, neboť srdeční vada byla, ale zmizela. Nyní jsem vdaná podruhé, oba jsme v pořádku, ale miminko se nám prostě nedaří.

  • Vlastina (26)
    26.11. 2011 21:21

    Být prostě v pohodě!

    Ve svých devatenácti jsem se dozvěděla, že s největší pravděpodobností nebudu mít vlastní děti. Tehdy jsem to hrozně obrečela, vždycky jsem chtěla mít co nejdřív děti, první nejlépe do svých 25 let. V 21 jsem poznala přítele, i když jsme nemuseli, po roce jsme se vzali, bylo září a já ten měsíc vysadila antikoncepci. Moc jsme si miminko přáli. Chodila jsem ještě na vysokou, takže stres určitě byl, ale spíše bylo neustálé očekávání jestli to další měsíc přijde nebo ne. Po prvním roce byla naděje na bodu mrazu, obrečela jsem každou menstruaci. Lékařka mi z důvodu "mladosti" na umělé oplodnění nechtěla poslat, prý mám ještě času dost. Dva roky od vysazení antikoncepce jsme se rozhodli, že si postavíme domeček, začal kolotoč a já ve škole dělala poslední státnici, doktorka nás konečně poslala na konzultaci ohledně umělého oplodnění...Přesně týden po státnici jsem zjistila, že jsem těhotná, na konzultaci nedošlo a dnes máme 19 měsíčního zdravého a úžasného syna! Narodil se 3 měs. před mými 25 narozeninami :o)

  • Michaela (34)
    24.11. 2011 21:04

    dvojčata

    část) Pak ležet půl hodiny na posteli(mučení co se týče močových cest) Pak čekání na výsledek a povedlo se a za devět měsíců se nám narodili dva kluci. Je to psychika a radím vám vykašlete se na čekání na test,menstruaci a cokoliv je spojené s dítětem,soustředte se na sebe a nehroťte to.Pak to vyjde uvidíte.Zkušenost s IF mám a děkuji Libereckému centru pro umělé oplodnění za tuto možnost a dva zdravé kluky.

  • Michaela (34)
    24.11. 2011 21:01

    dvojčata

    Když mi v 18ti letech doktor oznamoval,že se mám připravit na to,že nikdy nebudu mít děti,chtělo se mi brečet.Ale zároveň jsem rezolutně smetla ze stolu,abych na jeho doporučení otěhotněla v 18ti.Byla jsem mladá a na děti jsem nebyla připravená ještě pár let.Vytvořila jsem si odstup od dětí a svého nastavajícího připravila na to,že asi děti nebudou.Vzali jsme se,uplynuli čtyři roky a my pomalu dozrály na téma děti,došlo to tak daleko,že jsme si řekli nebudem to prožívat dáme si jeden pokus přes umělé,aby jsme si to časem nevyčítali.Šla jsem na laparoskopii povinná součást vyšetření,kde mi byla stanovena diagnoza špatně průchozí vejcovody,manžel šel na kontrolu spermatu a já pak absolovala kolotoč injekcí,které mí po večerech do břicha píchal(někdy dost nešetrně) manžel,protože já se jehly bojím jak čert kříže.Odběr vajíček je vlastně půl denní zákrok pod narkozou a za dva dny jsme šli na věc.Další mučení pro mě v podobě vypití obrovského množství tekutin a nechání si vpravení vajíček do těla(to byla ta lepší

  • Sheila (43)
    24.11. 2011 08:55

    Psychika je důležitá

    Když jsem chtěla v 24 letech první dítě, tak jsem si myslela, že to bude hned. Nebylo, jak plynuly měsíce, měla jsem pocit, že těhotná je snad každá - kromě mě. Po roce, jsem měla jít na vyšetření ale než k tomu došlo rozhodli jsme se pořídit si psa. Jak jsme tak plánovali život se psem a přestali řešit mimi tak jsem otěhotněla :-). U druhého dítěte jsem musela užívat léky, doktor mi vysvětlil, postup (bylo to několik léků, měla jsem potíže se štítnou žlázou) a já jsem si spočítala, že když hned otěhotním, tak se prcek narodí v listopadu, což jsem nechtěla (ani nevím proč) ale řekla jsem si, ono to stejně nepůjde, a tak jsem léky užívala, ale otěhotnění neřešila. Syn se narodil 30.11. :-) a třetí dítě, to bylo tak, že mám jiného, mladšího partnera, který zatím neměl děti a řešili jsme jestli ještě třetí dítě jo nebo ne. Dohodli jsme se, že tomu dáme rok a když nic, zůstaneme u dvou dětí (bylo mi 36) Já jsem byla přesvědčená, že to nepůjde, ale tak, zkusili jsme to. Otěhotněla jsem první měsíc...

  • Naiad (60)
    24.11. 2011 08:06

    Záhady psychiky

    Ve věku 20 let,při pravidelné kontrole na gynekologii,mi bylo řečeno,že pravděpodobně velice ztěží otěhotním.Důvody jsem se nedozvěděla.Od té doby jsem se začala bát,strach byl tady,protože miluji děti a chtěla jsem mít tři, sama jsem jedináček. Pokoušela jsem se ale strach někam "zasunout".Pak mě to bylo 6 let na fakultě jedno a ALE dalších 10 let kolegové hledali důvod,proč nemůžu otěhotnět.Stálo mě to 2 rozvody.Až se třetím mužem,který byl v tomto ohledu velice pragmatický,říkával: příroda to dopustí,neboj. A stalo se - máme krásnou dceru. Tady je doklad toho,jak jedna neuvážená věta může změnit chod několika let života. V mém případě o psychiku šlo. Paní doktorka se top ale nikdy nedozvěděla.

  • Andrea (31)
    23.11. 2011 21:13

    ano i ne

    Mám kamarádku, která se už 10 let snaží otěhotnět, už několikrát byla na umělém oplodnění, bohužel jak se to někdy rychle povedlo tak to rychle skončilo. Zdravotně je podle mnoha lékařů ona i partner v pořádku. U někoho je to o psychice, u někoho o zdravotním stavu a někdo má rostě jen smůlu. Já děti ještě nemám ale doufám že jednou budu mezi těmi šťastnými které budou mít své dítě v náruči.

  • Milena Buřinská (49)
    23.11. 2011 19:18

    Psychika

    Psychika dělá divy. Pokud jste v pohodě psychické, snadněji se zvládají životní těžkosti. V momentě, kdy se začnete stresovat, zdá se vám, že se nic nedaří. To platí i o momentu početí. Jinak kamarádka postoupila umělé oplodnění a s většími či menšími stresy zvládá péči o trojčátka

  • jana (20)
    23.11. 2011 18:16

    doufám

    zatím studuji a dítě zatím nemám ,ale tak v sedmadvaceti plánuji první.bylo by smutné kdybych dítě mít nemohla,ale bud adoptuji nebo dítě prostě mít nebudu.je to smutné,ale nic se nemá lámat přes koleno.

  • vlastik (22)
    23.11. 2011 13:06

    Život se má žít, ne řešit.

    Častokrát se mi stalo, že když jsem něco moc chtěla a toužila po tom, tak se to nestalo. Ve chvíli, kdy jsem se definitivně smířila s neúspěchem, to přišlo samo. V životě tak funguje moc věcí. Když to nejméně čekáte, něco vás překvapí. Kamarádka celý život bedlivě chodila na všechny lékařské prohlídky, preventivky, nic nikdy nezanedbala. Když jsme do ní zaryli, že to přehání, tak přestala a jako blesk z čistého nebe přišla vážná nemoc. Uzdravila se, ale už neměla mít děti. Zvládla to a smířila se s tím. Teď má už 4 letého zdravého chlapečka. Jakto? Nikdo neví. Někdy prostě stačí přestat věci neustále rozebírat a řešit a užívat si života. Co má přijít, to příjde.

  • Míša
    23.11. 2011 12:51

    bohudík nemám

    Já osobně tuto zkušenost nemám.....Bohudík! Jsem spíš opačný případ. Moje maminka vždycky říkala, že já uvidím chlapa v trenkách a jsem v jiném stavu...Opakem je má sestra. Čtyři roky se intenzivně snažili a stále nic. Byla zoufalá. Pořád jsem ji říkala, nemysli na to, odjeďte na dovolenou a snaž se na to nemyslet. Myslím si, že je to o psychice. Jestli to zapříčinila změna klimatu, nebo opravdu alespon na chvíli přišla na jiné myšlenky nevím, ale jisté je, že má krásného ročného chlapečka a já konečně synovce.

  • Petra (32)
    23.11. 2011 10:40

    důležité je věřit

    Moje kamarádky nemohla rok a půl otěhotnět, chodila již na kliniku a problém s manželem řešili. Věřila ale tomu, tak nějak vnitřně věděla, že miminko mít bude a opravdu se podařilo:) Má půlročního chlapečka. Petra

  • Marti
    23.11. 2011 09:24

    nemam zkusenost

    Zkusenosti osobne nemam ale znam spoustu manzelstvi co deti mit nemuzou tak zkusi umele oplodneni nedo adoptuji dite myslim ze umele oplodneni se vzdy nepovede a pak je stohota zena moc smutna kdyz ma spatnou psychiku muze se i zhroutit to je to same jako kdyz o dite prijde ale myslim si ze psychika nemuze zmarit prani potomka i kdyz mozna u nekoho ten pripad je

  • Petra Dundrová (42)
    23.11. 2011 09:08

    Zázraky se dějí

    Já jsem podstoupila umělé oplodnění dvakrát. A věřte, nerada na tu dobu vzpomínám. Při prvním pokusu, kdy jsem měla rozpíchanou celou zadní část těla, bylo mi špatně a strašně mi tvrdlo břicho, jsem přemýšlela, že druhé dítě mi asi není souzeno. Pak přišla sněhová bouřka, vážně, venku bylo úplně šíleně a já začala krvácet. Na druhý pokus jsem šla po 4 měsících. Věděla jsem, že musím teď a nebo už nikdy. Jenže se všechno zase opakovalo. Opět tvrdnutí bříška a slzy ... Na třetí pokus jsem nešla. Už jsem neměla sílu. Je to strašně na psychiku a já měla doma v tu dobu 10tiletou dceru. Můj gynekolog mě utěšoval, že na třetí ještě můžu později. Jenže osud tomu tak nechtěl. Pan doktor mi také jen tak, mimo řeč, sdělil, ať to s přítelem zkusíme 17.června ... co kdyby. Vůbec jsem tomu nevěřila, s jedním neprůchodným vejcovodem asi těžko otěhotním, jsem si říkala. Ale nedalo mi to a za strašného remcání mého přítele jsme se pomilovali. No a za pár týdnů jsem zjistila, že jsem v jiném stavu. :-)) Zázraky se dějí

  • Zdeňka (37)
    23.11. 2011 08:16

    Kruh

    S umělým oplodněním osobní zkušenost nemám, ale hodně jsem se o tohle téma zajímala. Je neskutečné, co lékaři v dnešní době dokážou. Psychika v početí dělá pěkné peklo. Já jsem o své miminko přišla. Na velkou bolest jsem chtěla co nejdříve zapomenout a pokusit se o další těhotenství. Nedařilo se, několik měsíců. Prožívala jsem vnitřní boj, s meřením bazální teploty, nákupy vitamínů, počítáním plodných dnů a z milování se stala prostá kopulace. Můj pohled na svět se uzavřel do kruhu, vše ostatní bylo nepodstatné. Obdivuji, ženy, které na svůj uzlíček štěstí čekají několik let. A mrzí mě, že zákonodárci uvažují o změně a chtějí povolit zavedení jen jednoho embria do lůna ženy. Já jsem se po roce \"snažení \" dočkala. Přirozenou cestou jsem počala dvojčátka. Moje holčičky zanedlouho oslaví třetí narozeniny.

  • Petra (35)
    22.11. 2011 23:01

    vypnout se, smířit se?

    Váhala bych nad tím použít slovo zmařit, ale určitě nadělá velikou paseku. Minul kus mého života, než jsem se i já dočkala svého vytouženého děťátka.... a přišlo vlastně až v okamžiku, kdy jsem "se už vypnula", nechtěla jsem vidět bílý plášť a slyšet ani slovo o IVF. Nakonec jsem ten proces znovu podstoupila s tím, že mi to bylo už fakt jedno, šla jsem tam jen na přání partnera, ale já od toho už nic nečekala, měla jsem sama sebe za ztracený případ a přijala jsem to. No a vyšlo to..... Před chvílí jsem psala gratulaci známé z IVF centra, která se o mimi snažila snad 10 let, měla spoustu zvláštních diagnoz a určitě taky podstoupila vše, co moderní medicína nabízí, aby se dítěte dočkala. Narodilo se nedávno, podle jejích slov se toho zázraku dočkala až v okamžiku smížření se skutečností, že dítě mít nebude. Takže nic není nemožné, jen nám to ta hlava prostě pěkně komplikuje.

  • 22.11. 2011 21:50

    mám zkušenost

    Mám zkušenost s umělým oplodněním,v dnešní době je to bezvadný pokrok a stále to jde dopředu. S manželem jsme se snažili 8 let o miminko a nedařilo se,chodili jsme všude po vyšetřeních a nakonec jsem podstoupila umělé oplodnění v Brně,byl tam moc příjemný personál,a na první pokuds se zadařilo,díky tomu máme zdravou,krásnou dnes už dvouletou dcerku.Jsem ráda že tato možnost existuje,jinak bychom byly bezdětní,protože by to přirozenou cestou nešlo.... Ano i psychika dělá své,to že na to člověk deně myslí ikdyž jsou oba partneři zdraví a tím že to miminko oba moc chtějí,to znám od své kamarádky,které se nedařilo otěhotnět,pořád na to myslela,a potom nastoupila po letech do nového zaměstnání,kde na miminko nemyslela a zadařilo se jí otěhotnět přirozeně.

  • Iva (22)
    22.11. 2011 21:43

    ,,Věř a víra tvá tě uzdraví"

    Reprodukční medicína je výborná věc a v dnešní době pro některé sluncem na konci tmavého tunelu, který se jmenuje NEPLODNOST. Je poslední šancí pro ty páry, které opravdu nemohou mít dětí a nedokáží bez nich žít. Znám příběh moderní ženy, která se svým partnerem také nemohli mít dítě. Ze začátku byli trpěliví, po roce se začali obávat a radit se s gynekologem. Na řadu tedy přišly nohy ve vzduchu, sex ve vhodný čas, stálý optimismus a entuziamus. Jednoho dne však oba partneři byli tak vyčerpaní, že se pohádali a nedokázali se na sebe už ani podívat. Chuť k sexu byla ta tam a dítě taky nikde, ikdyž by podle pravidel mělo přijít. A v tom všek humbuku, neštěstí z neplodností se zúčastnili svatby sestřenice. Oba se opili a strávili spolu spontální noc bez zábran. Po třech měsícíh už Vašík klepal na bříško :-) Vím, že ne vždy se dějí takové pestré konce, ale stále věřím, že klid, pohoda a přirozenost je úspěšnou cestou k miminku!