Žena a život

ROZHOVOR

Jsem slušně vychovaná holka

Autor: Martina Vlčková, foto: Roman Dietrich

Svého slavného tátu nezapře – vypadá jako on a má podobnou intonaci i humor. Přesto si herečka Anna Polívková dokázala vyšlapat vlastní cestu, která z ní nedělá kopii, ale originál.

Pro náš rozhovor jsme vás fotili jako prvorepublikovou filmovou divu. Jak jste se v takové roli cítila?
Skvěle. 20. a 30. léta minulého století mám moc ráda. Baví mě jejich styl, móda i způsoby. A vyloženě zbožňuju tehdejší intonaci. Hodně si užívám Zločin v Posázavském Pacifiku, který režíroval Ondřej Havelka. Je to retrokomedie o trampech v Čechách, kterou hrajeme v pražském Divadle Kalich. Člověk si vezme krásné šaty, do ruky cigaretovou špičku a hned se cítí jinak – tak nějak víc žensky a elegantně. Zkuste si to doma před zrcadlem a uvidíte.

Za první republiky se dámy nebály dát najevo svou ženskost, zatímco o těch dnešních se říká, že ji pomalu ztrácejí. Souhlasíte s tím?
To jsme zrovna řešily s kamarádkou: dřív se mladé dívky snažily vypadat co nejdříve jako dámy. Dneska je to naopak – starší ženy chtějí vypadat jako holky a používají k tomu všechny možné prostředky, včetně různých plastických operací. Těžko se dnes hádá věk... Nemyslím si, že by se ženskost vytrácela. Vidím kolem sebe spoustu krásných žen, ale rozhodně nejde o to, jestli mají či nemají dokonalé proporce. Když si natočíte vlasy, nalíčíte se a vyrazíte do ulic v podpatcích, většina mužů se za vámi ohlédne. Sama mám dny, kdy chodím v kalhotách, nenamalovaná a rozcuchaná, ale pak se probudím a dostanu chuť se vyparádit. Obě polohy mě baví – okouzlující je jak přehnaná ženskost, tak naprostá přirozenost, pokud nechybí něha. Něha je pro mě základní ženský princip, možná právě ona se v dnešní době trochu vytrácí.

Péče, citlivost a sklony k sebeobětování ovšem často dělají z žen ty, kdo v partnerském soužití všechno nesou a unesou. Někdy mám pocit, že s tím muži dopředu počítají.
Já myslím, že si to děláme samy. Kdybyste se nechala opečovávat první, tak si nemáte na co stěžovat. Ten druhý to pro vás rád udělá. Jenže když s tím začnete dřív než on, tak to nestihne... Ono je to složité a především v každém vztahu jiné. Myslím si, že podstatné je, aby člověk komunikoval hlavně sám se sebou. Když to nedělá a neustále něco vyžaduje od okolí, vždycky bude zklamaný.

Proč a jak začala Anna Polívková kromě hraní i zpívat a co si myslí o vztazích mezi mužem a ženou? Nalistujte str. 26–30