Žena a život

ROZHOVOR

Věřím, že existují hodní muži

Autor: Martina Vlčková, foto: Lucie Robinson

Měla slibně rozjetou kariéru i spokojený osobní život. Pracovala, milovala, vychutnávala každý okamžik… A pak najednou do života zpěvačky Hany Robinson vstoupila nemoc, která všechno (navždy) změnila.

Ještě před pár měsíci jste byla jednou z hvězd projektu textaře Michala Horáčka Ohrožený druh a vedle toho také šťastnou novomanželkou. Dnes je všechno trochu jinak. Co se stalo?
Stalo se toho opravdu hodně, a to v zásadních životních souvislostech. Onemocněla jsem roztroušenou sklerózou, která může být pro muzikanta katastrofou, protože hrozí ztráta citlivosti rukou a v horším případě i jejich ochrnutí. Postižen je centrální nervový systém. Nejčastěji propuká u lidí ve věku mezi dvacítkou až čtyřicítkou a příznaky i průběh jsou naprosto nepředvídatelné. U mě všechno začalo „obyčejným“ uklouznutím ze schodů. Jednoduše řečeno jsem spadla, tělo se leklo a na stresovou situaci následně zareagovalo ochrnutím, což byl naprostý šok, protože jsem nechápala, co se děje. Následovala různá vyšetření, od magnetické rezonance až po lumbální punkci, a zhruba po třech týdnech byla vyřčena konečná diagnóza. To dlouhé čekání na ortel pro mě bylo opravdové peklo.

Z čeho jste měla největší strach?
Samozřejmě jsem se bála, že se mi do rukou a nohou už nikdy nevrátí cit a já budu nucena vzdát se profese, která mě baví, živí a kterou možná i umím. Ale vůbec největší strach jsem měla z toho, jak na to zareaguje manžel. Bála jsem se, že mě opustí, což se taky stalo.

Prosím? Pokud vím, v té době jste byla vdaná necelý rok a váš muž měl být nejbližším člověkem – v dobrém i ve zlém.
To se lehce slíbí, ale hůř plní. Se svým mužem jsem se seznámila v Anglii a po svatbě jsme se usadili v Brně, kde začal podnikat v realitách. Šťastný ale moc nebyl, často mluvil o tom, že by se rád vrátil nazpět. Určitě víte, jak silná je ženská intuice. Někde uvnitř jsem tušila, že to jednou udělá, jen musí mít tu správnou „záminku“. No a ta se našla. Některé páry nemoc spojí, nás rozdělila. Neříká se mi to snadno, ale když jsem Johna nejvíc potřebovala, tak tam prostě nebyl.

---

To pro vás muselo být bezesporu obrovské zklamání!
Ano, vždyť to byl muž, kterého jsem milovala a plánovala s ním děti... Kdyby si našel milenku, tak to asi pochopím. Takové věci se stanou a když je ustojíte, nemusíte se kvůli nim rozcházet. Ale on utekl! A to doslova. Neunesl, že už nikdy nebudu tak „výkonná“ jako dřív. Navíc ho polekalo, že mi lékaři doporučili minimálně dva roky neotěhotnět. Jeho odjezd mě pochopitelně bolel, ale nejvíce se mě dotklo jeho zdůvodnění – oznámil mi totiž, že odešel proto, že si už nerozumíme. Nenašel ani odvahu nazvat věci pravým jménem. Od té doby jsme se viděli jen dvakrát a dnes se mnou komunikuje už jen jeho právník, protože máme ve Zlíně společnou nemovitost, kterou pronajímáme.

Smekám před vámi, já bych to asi nedokázala.
To víte, že bych chtěla tím telefonem třísknout a odkázat ho do patřičných míst, ale to by byl stres a ten já ve svém životě nechci. Doktoři říkají, že musím za každou cenu zůstat v klidu, takže se o to snažím. Vím, že se rozvedeme, ale kdy, to neřeším. Věřím, že existují i hodní muži, kteří své ženy v těžké životní situaci neopustí. Podtrženo – sečteno: budu muset vybírat lépe a určitě podle jiných kritérií.

U roztroušené sklerózy není známá příčina, takže na ni zatím neexistuje účinný lék. Jak vůbec probíhá léčba?
Máte pravdu, moc se toho dělat nedá, ale já jsem měla štěstí, že jsem se dostala do výzkumného programu, který probíhá v Praze. Chodím na pravidelné prohlídky a dostávám léky. Možná je to placebo, ale pro mě je důležité, že se o mě někdo stará a hlídá mě. Když totiž touhle nemocí onemocníte, tak se dostanete do bludného kruhu – pokud opravdu nelehnete, a tudíž nespadnete do kategorie těžký případ, tak vám pojišťovna proplatí pouze standardní léčbu a poskytované léky rozhodně nepatří mezi špičkové. Prostě nemáte nárok na odpovídající léčbu a jen tak vlajete v prostoru. Leda, že byste ochrnula… Zní to strašně, ale je to tak. Každý případ je jiný a každý tudíž probíhá individuálně. Já jsem od malička hodně sportovala a mám díky tomu dobrou fyzičku a tuhý kořínek, takže významné omezení zatím nepociťuji. Jen na mě občas padne únava a já se „složím“ na nejbližší lavičku. Ale za deset minut už mi je zase dobře. Samozřejmě se snažím hodně spát a zdravě jíst, ale upřímně přiznávám, že občas zhřeším – dám si pizzu, brambůrky, dvojku vína i dvě. Nejsem robot. Vlastně sama sebe ani nevidím jako pacientku. Zakázala jsem si to. Jinak by mě pocit bezmoci rozežíral jako kyselina. Kvůli tomu jsem taky opustila Brno a přestěhovala se do Prahy. Nechtěla jsem zůstat u rodičů a plakat jim na rameni. Snažím se žít naplno a nedovolit nemoci, aby mě dostala.

Celé znění rozhovoru s muzikantkou Hanou Robinson najdete na str. 52–55