Žena a život

Rozvod

Mami, proč se táta stěhuje?

Autor: Jitka Lubojacká

Rozcházíte se, máte toho sama dost a ještě vás čeká situace z nejtěžších. Říct dětem, že už nebudete rodina. Jenže kdy a jak?

Stokrát omleté klišé, že rozvod nejhůř odnášejí děti, dostane úplně jiný rozměr, když se podobná věc stane vám. Stoupnout si před své dítě a oznámit mu, že se jeho mikrosvět, ve kterém dosud bezpečně žilo, od zítřka podstatně změní, je nesmírně složitý, dost možná nejtěžší okamžik, jaký jste ve svém rodičovském životě zatím zažila. „Ještě teď mi běhá mráz po zádech při vzpomínce, jak vyčítavě se na mě můj syn díval, když jsem mu řekla, že se jeho táta o víkendu odstěhuje,“ vzpomíná pětačtyřicetiletá Jana, která se rozváděla před třemi lety. „Rozpad našeho manželství byl pomalý, ale nevratný, a když mi jednoho dne manžel oznámil, že konečně sehnal garsonku, přiznávám, ulevilo se mi, ty poslední měsíce to bylo vážně ošklivé.
Ondrovi tenkrát bylo dvanáct a já neměla sílu mu něco vykládat. Věřila jsem, že to chápe, když vidí, že si s jeho tátou nerozumíme. Vůbec mě nenapadlo, že se tím trápí, a úplně jsem podcenila nějaké vysvětlování. Naivně jsem si myslela, že čím méně o tom bude vědět, tím lépe pro něho,“ dodává Jana. Během pár měsíců se z bezproblémového veselého kluka stal čtyřkař a potížista, mámě jen odsekával, s tátou taky moc nevycházel a celé dny proseděl zavřený v pokoji u počítače. Jana si s ním nevěděla rady, manžel dával vinu jí a vše řešil kupováním drahých dárků pro Ondřeje a osočováním bývalé ženy. „Vyčítal mi,“ svěřuje se Jana, „že se o syna špatně starám, vyhrožoval, že zažádá o svěření do své péče, byla jsem na prášky.
Myslela sem si, že s klukem cloumá obyčejná puberta, ale z omylu mě vyvedla školní psycholožka, která si mě i jeho otce zavolala na kobereček. Moc se s námi nemazlila a sdělila nám, že po několika rozhovorech s Ondrou pochopila, kde je problém.

Za změnou jeho chování nebylo dospívání, ale náš rozvod a hlavně to, že jsme s ním o tom vůbec nemluvili. Ondra byl zkrátka pěkně naštvaný na nás oba a vlastně jen chtěl, abychom si ho víc všímali. A my se místo toho dohadovali, kdo za to může,“ připouští smutně Jana. „Je bolestné, jak se přehmaty rozcházejících se rodičů neustále opakují,“ povzdychne si nad Janiným příběhem psycholožka Věra Králová. „Naneštěstí, je to skoro vždy podobné. Jak dojde na rozvod, začnou si partneři dělat naschvály, soupeří spolu, trucují, hádají se a neberou na své děti ohledy. Jsou tak plně soustředěni na sebe, že nemají čas ani chuť se zajímat, co jejich syn či dcera prožívají, a když tak jen jako zbraň na toho druhého. A nebo, a to je i případ Ondrových rodičů, před problémy utíkají a raději je neřeší vůbec, což je samozřejmě taky úplně špatně.“

Zapomeň, že někdy uvidíš malou

Jak by tedy měl vypadat ideální postup? „Nic takového vlastně neexistuje,“ prozrazuje psycholožka Králová, „každý osud je jiný, záleží na momentální situaci, věku dítěte, jeho povaze, ale jisté zásady tu samozřejmě jsou. Ta první určitě zní, nikdy dětem nelžete, nejsou hloupé, poznají, že se něco děje, a chtějí vědět, na čem jsou. Už dvou- či tříleté dítě je schopné bez větších problémů přijmout, že tatínek bude bydlet jinde, ale zmatek a nejistotu nezvládne.“
Tuhle zkušenost má bohužel i pětatřicetiletá Monika, která svůj příběh vypráví pod podmínkou, že zůstane v anonymitě. „Nijak netoužím křičet do světa,“ říká rozhodně, „jak hloupě se mi zamotal život, ale kdyby si alespoň jeden rodič vzal z mého příběhu nějaké ponaučení a ušetřil tak své dítě nepříjemných zážitků, budu spokojená. Dceři byl zhruba rok a půl, když jsem přišla na to, že manžel má milenku. Cítila jsem se mizerně, vždyť tohle mělo být naše nejhezčí období. Na dítě jsem se strašně těšila, a místo abych se spolu s manželem radovala, jak roste, utápěla jsem se v sebelítosti a slzách a vůbec nevěděla jak dál.

Nejdřív slíbil, že ji hned nechá, za čas jsem se dozvěděla, že se s ní pořád schází, takový tuctový příběh. Po týdnech hádek jsem mu řekla, ať se sbalí a táhne, což k mému překvapení ihned udělal. Další půlrok jsem žila tak trochu jako ve snách a přiznám se, na malou jsem moc nemyslela. Kdo něco podobného prožil, mě pochopí. Říkala jsem si, že z toho nemůže mít rozum, co ví takový drobek o starostech dospělých? Ovšem když se mi začala znovu počurávat a občas i křičet ze spaní, hodně jsem znejistěla. Styděla jsem se s ní někam jít, ale naštěstí mě máma přemluvila, že s tím musím něco udělat. Tajně, aby nikdo nevěděl, jsem s ní zajela do sousedního města ke zkušené psycholožce.
Koukala jsem jako blázen, když mi vysvětlovala, že i ty nejmenší děti jsou silně empatické a všechna trápení, smutky a deprese svých nebližších přejímají, bohužel pak vůbec neví, co s tím. Navíc otec se Jiřince ze dne na den ztratil ze života a to také nezůstalo bez následků, byla na něj dost fixovaná. Když se na něj ptala, vždycky jsem ji nějak odbyla, ani mluvit se mi o něm nechtělo. Úplně jsem ho od nás odstřihla, ani jednou jsem mu ji nepůjčila. Dnes už vím, že jsem měla v zájmu dcery zapomenout na svou hrdost a pokusit se s ním nějak domluvit, ale kdo mohl tušit, že to bude mít takové následky?“ uzavírá Monika své vyprávění.

Více o tom, jak řešit rozvod rodičů s dětmi, se dočtete na str. 44–47