Žena a život

Rozhovor pro vás

Jana Kirschner: Nestyďte se přiznat slabost

Autor: Martina Vlčková, foto: Ondřej Pýcha

Zpěvačka JANA KIRSCHNER vydala novou (ženskou) desku a potkala osudového muže, se kterým je šťastná. Že vám to zní jako pohádka? Můžete ji zažít i vy, jen se nesmíte bát být sama sebou.

Na své nové desce Krajina rovina zpíváte o tom, že láska, co nebolí, nebyla láskou pravou. To si opravdu myslíte nebo jde jen o „básnickou licenci“?
Je to pravdivá myšlenka a rozhodně vůbec nezáleží na tom, jestli jste zpěvačka, herečka nebo prodavačka v potravinách. Možná se lišíme v tom, co děláme, ale jinak je ženská duše stejná. Všechny prožíváme ty samé příběhy. Já jsem během svého života řadu věcí odpozorovala, ale tohle album je velmi osobní – vzniklo na základě několika mých vztahů, ať už naplněných či nenaplněných. Bylo o čem hovořit a stále je... I když si teď asi někdo řekne, že ve svých jedenatřiceti nemám správný věk na to, abych světu sdělovala nějaká „poselství“.

Není důležité, kolik vám je, ale co máte za sebou. Z vašich písní mám pocit, jako byste ženám radila, že se mužům nemají dávat pod cenou...
Přesně tak. Krajina rovina je silné ženské CD. Při psaní textů jsem cítila, že je důležité mít svou vlastní hodnotu a vážit si sama sebe. Na druhou stranu ale nebýt přehnaně maskulinní a za všech okolností silná a samostatná. Občas bychom měly přiznat slabost a přitulit se.

---

To se lehko řekne, ale těžko dělá, zvlášť v dnešní době. Pokud chce žena přežít, musí se sama stát tak trochu mužem, pro malé bezradné „holčičky“ není místo.
Vím, o čem mluvíte. Ženy jsou dneska pod obrovským tlakem. Muži třeba tvrdí, že jim nezáleží na tom, jak vypadáme, a že to s péčí o zevnějšek přeháníme. Ale pak kolem projde jiná žena a vy vidíte jejich reakci... Mám v kapele osm kluků, a když do místnosti vejde nějaká holka, tak už přesně vím, který z nich se na ni podívá. A to už vůbec nemluvím o práci. Žijeme v mužském světě, ve kterém se úspěch zadarmo nedává. Uchovat si něžnost a ženskost je velmi těžké. Mně se to nelíbí. Nechci být tvrdá, ale ženská a silná. Moje nejlepší kamarádka v Londýně, o kterém se mimochodem říká, že je to město, v němž přežijí jen ti nejsilnější, pláče snad jen jednou za rok, a to ještě o Vánocích při pohádce. Jinak ji nic nerozhází, má svoje cíle, za kterými si jde... Já si ale myslím, že ukázat slabost je krásné a že někdy tím, že jsme tvrdé, ztrácíme a chlapi se nás bojí. A my jsme pak z toho smutné.

Někde jsem četla, že smutek je jinak vyjádřené zklamání nad svými nenaplněnými přáními.
Hezká definice... Ale nesmíme zapomínat, že destruktivní myšlenky jsou v naší hlavě a jedině my s nimi můžeme něco udělat. Bohužel ženy mají zvlášní „dar“ blokovat samy sebe. A úplně zbytečně. Přitom stačí si říct stop a prostě si to k sobě nepustit.

V jaké fázi se momentálně nacházíte? Jste tvrdá bojovnice, nebo veselá a křehká víla?
Teď jsem úplná měkota. A může za to – jak jinak – relativně čerstvý vztah...

Váš současný přítel je stejně jako ten předchozí Angličan. Liší se nějak britská mentalita od slovenské?
Nejsem žádná odbornice, ale Slováci jsou lépe vychovaní a někdy i větší džentlmeni. Z Britů je cítit fakt, že žijí na ostrově a jejich země je velmocí. Jsou občas tvrdí jako skála a mají obrovské ego. Mají rádi pivo a tvrdí o sobě, že jsou galantní, jenže pak vám ani neotevřou dveře... Ale Slovenky a Češky se jim líbí, protože prý umíme vařit, jsme vtipné a máme krásné nohy.

Celé znění rozhovoru najdete na str. 16–19