Žena a život

Rozhovor pro vás

Veronika Kubařová: Odpouštím bez podmínek

Autor: Mirka Nejedlá, foto: Zuzana Vejšická

Krásná holka, obrovské oči i charizma, tak působí podle internetových diskusí na diváky herečka VERONIKA KUBAŘOVÁ, kterou můžeme nejnověji vidět ve filmu Jiřího Vejdělka Ženy v pokušení.

Dokážete si v reálném životě představit, že by vám maminka přebrala kluka, jako se to stalo vaší postavě Lauře ve filmu Ženy v pokušení?
Když jsme měli první čtenou zkoušku, kam přišel režisér Jiří Vejdělek a Lenka Vlasáková, která si v roli Heleny, mé mámy, začala s Vojtou Dykem coby mým klukem, říkala jsem, že já si takové vyústění vůbec nedovedu představit. Zvažovali jsme tehdy i jiné varianty, kudy by se příběh mohl ubírat. Jedna varianta byla, že bych třeba mohla být těhotná. Pak by se to, že jsme se s mým klukem dali znovu dohromady, jevilo logičtější. To se vám zdá jako lepší varianta? Lepší ne, ale nebylo by to rozhodnutí z vlastní vůle. Hlavní důvod by bylo miminko. Tím by se dalo vysvětlit, proč jsme se k sobě vrátili a odpustili si nevěru, navíc s mojí mámou.

Nebylo by v podobné situaci logičtější, kdybyste se rozhodla pro interrupci?
Tak to rozhodně nevidím jako ideální řešení. Nevím, co by se muselo stát, nechci se tu pouštět do nějakých soudů, těhotenství ze znásilnění, to vůbec nechci hodnotit. Zkrátka nikdy neříkej nikdy, ale teď si myslím, že já bych to neudělala.

---

A Helena? U mámy přece hledáme bezpečí. Vy Lauře rozumíte, že to celé tak snadno přešla?
Laura byla hodně podobná lehkomyslné a flegmatické babičce Vilmě (skvělá Eliška Balzerová, pozn. red.). Pochopila, že když bude brát všechno včetně vztahů na lehkou váhu, může se jí to nakonec vymstít. Velkou roli v konečném sblížení s mámou sehrála i tragická událost v rodině. A když jednou odpustíte, tak se vším všudy, bez podmínek, aby se později nemohly vynořit nové výčitky. Odpuštěním se prohřešek musí smazat.

Vy žijete s partnerem starším o sedmnáct let. Když jste se poznali, byl ještě ženatý. Cítila jste se jako osudová žena, když kvůli vám odešel od rodiny?
To rozhodně ne. My jsme se taky potkali v době, kdy už se s manželkou rozcházeli. I tak to byla situace, s níž jsem nevěděla, jak si poradit. Protože se snažím žít podle celkem přísných morálních zásad. Věřím, že když se ke svému okolí budu chovat férově, že se mi to vrátí. Tohle se zkrátka stalo, ani jeden z nás to neplánoval. Všichni v mém okolí si tehdy mysleli, že mám anorexii, byla jsem šíleně hubená, trápila jsem se, protože jsem nevěděla, jak s tím naložit. Jak si to zařadit do života.

Šla byste do toho znovu se zkušeností, kterou dnes máte?
To opravdu nevím. Na jedné straně jsem prošla jako hodně mladá složitým obdobím, na druhé jsem ale díky tomu přišla na spoustu věcí a hodně jsem se toho naučila.

Co jste se třeba naučila?
Těžko říct, jestli je to dobře nebo špatně, bylo to prostě tak. Měla jsem jiné starosti než moji vrstevníci. Řešila jsem bydlení, praní, večeře, chtěla jsem se postarat, protože teď jsem byla já ta „žena“, alespoň tak jsem to tehdy vnímala. Není to jen moje věc, takže to nechci příliš rozpitvávat, ale nic není v životě jen černé nebo bílé. Sama se od té doby řídím heslem „Suď a budeš souzen“.

Uvědomujete si, že partnerství, která takhle vzniknou, bývají hodně nestabilní, protože každá milenka, která se stane partnerkou, ví, že on umí lhát a podvádět? Nemáte z toho strach?
Milenka, to zní hrozně pejorativně. To je taková ta hloupá blonďatá pipina, která čeká někde za rohem. Pokud muž vede dvojí život, tak to asi může být, jak říkáte, ale v našem případě to tak nebylo. Navázali jsme vztah až ve chvíli, kdy můj přítel manželství vyřešil. Jde přece i o fyzickou blízkost, to pak není jen tak. U záletného muže, který jen střídá ženy a lže, se vám to asi může vrátit. Ale já si myslím, že my nejsme ten případ.

Takže se toho nebojíte?
Samozřejmě, že bojím. Tohle přece hrozí vždycky a každému. Zrovna teď jsem četla hezkou knížku o tom, že když se dva lidi najdou, je to dar, o který by měli pečovat. Jeden druhému nejsou ničím zavázáni a mají právo kdykoli odejít, pokud nejsou ve vztahu spokojení. A na to bychom měli hlavně myslet. To, že jsme teď spolu, neznamená, že to tak bude i zítra, za měsíc, za rok…

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 16–19