Žena a život

DOSPÍVÁNÍ

Máte puberťáka?

Autor: Martina Coufalová

Puberta je složité období, během něhož prochází rodičovská láska těžkou zkouškou. Jak ji přežít, aby neutrpěla naše nervová soustava, potomkovo ego ani vzájemný vztah? Na to jsme se zeptali psycholožky TAMARY CENKOVÉ.

---

Jsou dnes puberťáci stejní jako dřív?
Řekla bych, že rozdíl mezi pubertou mou a dnešních dětí je asi jako rozdíl mezi pevnou linkou a mobilním telefonem. Fyziologický proces a hormonální změny probíhající v organismu dospívajících jsou stále stejné, ale jinak si myslím, že to dnešní puberťáci mají těžší. Neumějí spolu mluvit a jsou v daleko menším fyzickém kontaktu, než byla generace jejich rodičů, která neměla k dispozici mobilní telefony, e-mail ani žádné sociální sítě. Teenageři rozumí počítačům a složitým počítačovým hrám, ale neumí říct z očí do očí úplně obyčejné věci.

Je to i chyba nás dospělých?
Ano, protože tohle se ještě umocňuje tím, že většina rodičů je přezaměstnaná, což znamená, že na své potomky nemají čas. Někde sice fungují prarodiče, ale na rozdíl od mé generace jsou babičky a dědové dnešních puberťáků aktivní lidé, kteří mají v padesáti nebo šedesáti ještě vlastní život.

Je pravda, že v pubertě se naplno projeví povaha dítěte?
Povaha dítěte se opravdu naplno projeví v pubertě. Ovšem tomu, než se může ukázat, předchází celé období vývoje od početí až k dospívání. Určitá část naší povahy je dědičná, ale velkou měrou ji ovlivňuje výchova. Co dítě naučíme během jeho vývoje, to se nám vrátí právě především v pubertě. Pokud dítě vychováváme příliš despoticky, může se stát, že se bude chtít od nás odtrhnout. Použije k tomu všechny možné i nemožné prostředky – vzpurnost, partu, drogy, nezájem o školu, agresi vůči okolí i vůči sobě. Dítě je jako pokladnička, co do něho vložíme, to i s úroky vypadne. Zejména v pubertě.

Zúročí se to pozitivní i to negativní. Tak to myslíte?
Přesně tak. Nejsem pro tvrdou výchovu. Naopak jsem zastáncem komunikace s dítětem. Dát mu možnost volby vlastních rozhodnutí. Odmalička bychom měli dítě učit, aby bylo odpovědné za svá rozhodnutí – dobrá i špatná. Možná namítnete: „Ale já mám víc zkušeností. Když vidím, že se rozhoduje špatně, přece ho v tom nenechám. Chci pro něj to nejlepší.“ Jenže vy to tzv. „nejlepší“ měříte svými kritérii, nikoli jeho. Čím víc se naučíte s dítětem mluvit a hlavně mu naslouchat, tím snáze a bezpečněji ho můžete nenásilně provést úskalími života. Dětem hodně pomáhají příklady vlastních neúspěchů. Rodiče se často staví do rolí vševědoucích, nikdy nechybujících, což je špatně. Někdy mám pocit, že rovnoprávná diskuse s dítětem se z ro- din vytratila. Velmi často se uchylujeme k příkazům a vysvětlení od dětí už většinou neslyšíme.

Jak vlastně poznám, že „už je to tady“?
Jednoho dne řeknete potomkovi, co jste říkala vždycky, ale on najednou obrací oči v sloup, dělá obličeje, odsekává a zná na všechno chytrou odpověď. Tehdy je dobré se zastavit, nechat všechny tyhle reakce vyšumět a navodit příjemnou atmosféru – vyrazit třeba na procházku nebo na zmrzlinu a s dítětem si popovídat v tom duchu, že „teď začínáš být v pubertě a já jsem, když jsem byla jako ty, dělala tohle, tohle a tohle. Taky jsem si myslela, že naši nikdy nemají pravdu.

Nechce se mi věřit, že by tohle zabralo. Myslím, že tak akorát opovržlivě „odfrkne“...
To nevadí, protože vy projevíte pochopení a vlastně ho uklidníte, že tímto obdobím hormonálních změn jste si prošla taky. Můžete mu dát najevo, že budete tolerovat jeho občasné „nenálady“, a snažit se váš vztah doladit jinak. Důležité je nementorovat a nepřikazovat. On to vnímá a ocení, i když to na něm třeba hned nepoznáte. Nejhorší totiž je – a možná i proto jsem napsala knížku Jak přežít pubertu svých dětí – když si rodiče neudělají čas, aby děti vyslechli a popovídali si s nimi.

Další rady, jak přežít pubertu svých dětí, najdete na str. 68–71