Žena a život

Rozhovory pro vás

Jsem dobrovolná utopistka

Autor: Martina Vlčková, foto: Zuzana Vejšická

Jaký je rozdíl mezi SIMONOU BABČÁKOVOU a její momentálně nejslavnější televizní postavou – barmankou Simonou ze sitcomu Comeback? V podstatě žádný – obě jsou životem vycepované a spoléhají především samy na sebe.

Působíte na mě velmi vyrovnaným, spokojeným dojmem. Kdy vás naposledy někdo vytočil?
To vám řeknu hned a ráda – byli to fotografové na premiéře filmu Mamas&Papas. Jela jsem na ni anonymně, rozhodnutá, že si kino v klidu užiju a zmizím. Jenže jsem nepočítala s tím, že budou stát u eskalátorů, odkud se nedá utéct, a odchytávat. Bylo to radikálně nepříjemné, připadala jsem si jako lovná zvěř. Cítila jsem se ohrožená a to ve mně vzbudilo takovou agresi, že jsem v tu chvíli rozuměla všem hercům, kteří kdy fotografům rozbili ústa.

Indiáni říkají, že fotografie krade duši, věříte tomu?
Věřím, nerada se fotím, když na to nejsem připravená. Vesměs podlehnu dětem, ale u ostatních jsem ostražitá, protože nikdy nevím, co s tou fotkou udělají. A bulvár dokazuje, že lidi jsou schopní jakýchkoli lží a manipulací. A i když se obecně ví, že bulvár lže, tak si stejně většina lidí řekne, že na každém šprochu pravdy trochu. A vy už potom nikdy nezjistíte, co všechno vaše křivě poškozená pověst ovlivní. Lidi si myslí, že když je člověk herec, tak divákům takzvaně patří a slouží. Já ovšem velice často říkám: „Ne, nezlobte se, obtěžuje mě to, nehodí se mi to…“ Možná to zní drsně, ale je to pravda. Nehodlám sama sebe znásilňovat kvůli cizím lidem. Taky je to nepříjemné mému bezprostřednímu okolí. Mně přijde netaktní vrhnout se k cizímu člověku a chtít se s ním fotit jen proto, že jsem ho viděla v televizi. A už vůbec nechci žít svůj život v pocitu, že musím být neustále ve střehu a hlídat, kdo mě kdy kde „blejskne“. Nepříjemné chvíle zažívám zhruba jednou do týdne. Ovšem někteří herci už radši vůbec nepoužívají hromadnou dopravu. A to mi přijde hrozné. A tak říkám: „Lidi, proboha, brzděte!“ Ale to mluvím o fotografování. Samozřejmě, když ke mně někdo přistoupí s tím, že mi chce vyjádřit ocenění mé práce, tak to naopak vždycky potěší.

To je všechno, co vás trápí?
Jsem normální člověk, mám své běžné výkyvy, třeba když se mnou mává úplněk či nízký tlak, ale jinak jsem z podstaty šťastná. S Marthou Issovou a Klárou Melíškovou, se kterými sedím u nás v divadle v šatně, si často říkáme, že je to ráj, ta naše práce… Máme osvíceného šéfa Miroslava Krobota, který opravdu „hospodaří“ nejen s naší lidskou, ale i uměleckou silou, a pohybujeme se v přátelském a láskyplném prostředí. Před pár dny jsme uvedli premiéru hry Modrovous, která vypráví o vztazích, respektive jejich nefunkčnosti. Zkoušení bylo velmi intenzivní a představení nabízí šanci nazřít na určité systémy a principy fungování mezi mužem a ženou. Člověk si neustále pojmenovává, kudy ne, ale chybí mu jasné příklady, jak ano. A to i v politice. Já třeba vůbec nevím, kdo je vlastně „poctivej“ a dělá dobře svou práci. Takže stejně jako ostatní mám pocit, že jsou tam jenom zloději a je jedno, kdo vyhraje volby.

Ale vraťme se zpátky ke vztahům. Existuje podle vás něco jako vzor partnerského soužití?
Nedávno jsem byla na semináři, který vedli muž a žena tvořící pár. Bylo to zajímavé, ale já jsem byla nejvíc vděčná za to, že jsem mohla celé čtyři dny pozorovat jejich komunikaci, jak spolu kultivovaně mluví a řeší situace, tak jak přicházejí. Esenciálně jsem nasávala, kudy ano… Pro mě byla v partnerské komunikaci velmi důležitá kniha s názvem Respektovat a být respektován, která se soustředí na děti, ale týká se všech. Píše se v ní, že když řešíte konflikt s dítětem a dostanete se do slepé uličky, nemáte se bát přehodit to na něj a zeptat se, jaké vidí řešení, což klidně můžete udělat i se svým partnerem. Nemusíte na něj křičet a vyhrožovat, stačí přiznat svoji bezradnost. Výsledek? Najednou se ocitnete na jiné úrovni, protože se váš protějšek přestane cítit jako manipulovaný blbec.

Pokud to chápu dobře, tak bych měla otevřeně přiznat, že nevím, co mám v dané chvíli dělat.
Přesně tak, to je největší úleva, ale musíte na to být předpřipravená a nenechat se zmást svým afektem. Nereagovat okamžitě, ale zastavit se a podívat, kde vás to vlastně zraňuje, kde se vás to vlastně dotklo. V srdci? V hlavě? V břiše? Většinou zjistíte, že nikde a že vidíte zoufalství toho druhého a jeho strachy. Pochopíte, že vám to nedělá schválně, že jenom neumí jednat jinak, a pak už je ke klidu a odpuštění opravdu jen kousek.

Více na str. 100–103