Žena a život

Rozhovory pro vás

Člověk míní, postel mění

Autor: Martina Vlčková, foto: Vlado Kníž

Skvělý herec, geniální klaun, bohem políbený scenárista, divadelní principál, valašský král, majitel velkolepé farmy v Olšanech... BOLEK POLÍVKA je muž mnoha tváří, ale také jednoho velkého srdce, do kterého se vejde každý, kdo má rád lidi a život.

Před chvílí jsme se spolu procházeli po vaší olšanské farmě, kde žijete, a vy jste za tu dobu rozdal spoustu autogramů a absolvoval několik focení s fanoušky. Neleze vám ta neustálá pozornost už na nervy?
Myslíte, jestli nemám chuť se skrývat nebo chodit v různých převlecích? Ale kdepak, usmát se na někoho a prohodit s ním pár vět mi přece vůbec nic neudělá. Navíc si umím moc dobře představit, co ti lidé prožívají. Kdysi jsem seděl v jednom baru v Paříži a kousek ode mě popíjel slavný rocker Johnny Hallyday. Tehdy jsem měl taky sto chutí jít ho pozdravit a potřást mu rukou, ale nakonec jsem to neudělal. Dodnes mě to mrzí.

Ale vám vaši obdivovatelé chodí přímo pod okny. Já bych z toho byla asi dost zoufalá.
Ach, ty ženy a jejich přehnané emoce... Já jsem šedesátiletý kmet, takže to vnímám jinak. Pro mě je radost, když z prvního patra, kde s Marcelou a děckama bydlíme, seběhnu dolů do hos pody a vidím, že je plná. Já mám lidi rád a rozhodně nejsem žádný pštros, abych před nimi schovával hlavu do písku. Dnešní doba je vážně zvláštní, pošťuchovat se a nadávat je normální, ale když se člověk chová slušně, je příjemný a vůči ostatním otevřený, tak dělá něco jakoby nenormálního... Vy se na mě přece taky krásně usmíváte! Není to hezký? Tedy pokud to neděláte ze soucitu s vetchým starcem...

---

Jak jste přišel na vetchého starce? Vždyť je vám teprve šedesát...
... ale vy se mnou můžete jednat jako s mladistvým padesátníkem nebo taky jako se sedmdesátiletým důchodcem. Máte na výběr, zatímco já mám jen jednu možnost – vidím mladou a krásnou ženu, se kterou je radost si povídat. Až se v příštím životě narodíte jako chlap, tak to pochopíte.

Děkuji za milý kompliment, beru to tak, že mým prostřednictvím vlastně skládáte hold celému ženskému pokolení. Naše čtenářky budou určitě nadšené, až si to přečtou.
Nejen čtenářky, ale i čtenáři! Věřte mi, že ženské časopisy čtou i muži. Sice tvrdí, že ne, ale když se nedíváte, tak v nich hned šmejdí, listují a snaží se o vás něco dozvědět. Já už poměrně dlouho nosím v hlavě takový nápad – chtěl bych založit časopis Žena, přítel člověka. Na titulce nultého čísla by byla Halina Pawlowská a uvnitř další úžasné dámy, které by reprezentovaly jednotlivé „rasy“. U každé z nich by byla velká fotka a pak instrukce pro nás pány, jak se k ní máme chovat, čím ji krmit, jaké hračky jí kupovat, kam ji vozit... V redakci by samozřejmě pracovaly samé prvotřídní krasavice. Pokud by se mezi nimi náhodou objevila nějaká škaredá, hned bych jí dal padáka.

A co byste jako šéfredaktor napsal do úvodníku?
Určitě bych tam napsal, že bychom se měli probudit a vrátit se k normální harmonii a` la ona miluje jeho a on miluje ji. Měli by se poslouchat, držet za ruce, podporovat... Jakoby se do sebe zaseknout a už se nepouštět. A neopouštět!

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 42–44