Žena a život

ROZHOVOR PRO VÁS

Kuchyň je tvrdé místo

Autor: Martina Vlčková, foto: Vlado Kníž

Jazyk ostrý jako břitva, zlaté ruce a hlava plná (nejenom) kuchařských receptů – právě díky téhle výbavě se ze ZDEŇKA POHLREICHA stala hvězda televizní kulinářské show „Ano, šéfe!“. Jenže za všechno se platí.

Už více než rok patříte mezi české televizní celebrity. Zastavují vás fanynky na ulici?
Se zástupy pološílených fanynek se nepotýkám a musím vás opravit – žádná celebrita nejsem a nikdy jsem nebyl.

Dobře, celebrita možná nejste, ale rozhodně máte známý obličej.
To je asi pravda, ale na věci to zásadně nic nemění. Samozřejmě, že chlapi jsou ješitní, takže mi občas dělá dobře, když si mě někdo všímá – třeba se chce společně vyfotit nebo něco podepsat, ale abych se z toho zbláznil? To vážně ne. Už mi není dvacet a nějaká popularita či chcete-li sláva mě nezajímá. A ženský? Nechci ze sebe dělat svatouška nebo říkat, že se mi nelíbí, chraň pánbůh, ale nemyslím si, že je to takhle jednoduché. Jakmile se z člověka stane veřejná figura, musí být opatrný, protože nikdy neví, co po něm ostatní budou chtít.

Tak to vezměme čistě teoreticky – jaké ženy se vám líbí?
Ženská musí mít v první řadě něco do sebe, musí být něčím zajímavá. Líbí se mi, když má sex-appeal a něco v hlavě. Rozhodně to ale nemám dané typově – nejsem fanoušek klasické krásy a už vůbec nemám rád plastické operace. Pro mě je daleko důležitější, jestli má smysl pro humor a je zábavná. Alespoň trochu.

Říká se, že dnešní ženy muže válcují, souhlasíte s tím?
Upřímně řečeno myslím si, že ženský jsou motorem pokroku. Kdyby nechaly muže na pokoji, tak budou dodnes chodit v okopaných botách a jíst salám nakrájený na kostičky a ještě ke všemu z papíru. Samozřejmě pamatuju bývalé časy a musím konstatovat, že Češkám velmi prospělo, že mají k dispozici normální oblečení, jídlo a kosmetiku. Někdy to sice se svou rádoby image přehánějí, ale to je v podstatě jedno. Ať už cíleně nebo nevědomky, nás chlapy prostě postrkují někam dál.

To se moc hezky poslouchá, přiznám se, že jsem čekala, že mi řeknete, že žena patří k plotně.
Ať je, kde chce, to je na ní, ale nemusí u toho vypadat blbě. A když jsme u plotny, já ji v žádném případě nevnímám negativně, připadá mi docela fajn, když někdo někomu uvaří – pro radost, z lásky nebo prostě jen kvůli tomu, že se mu chce.

Ženy velmi často řeší svůj věk, jak to mají muži? Před pár týdny vám bylo třiapadesát…
Jednu opravdu velkou krizi jsem prožil zhruba před čtyřmi lety, když se mi blížila padesátka. Tehdy jsem z toho začal trochu jančit a dost mě to sebralo.

Dostal jste strach, že přišlo „stáří“?
Přesně. Kdo to nezažil, tak neví, o čem mluvím, ale je to tak. Člověk si najednou uvědomí, že se konec nezadržitelně blíží... Když je chlapovi třicet nebo čtyřicet, tak si myslí, že je nesmrtelný a nemůže se mu nic stát. V padesáti začne najednou chodit častěji k doktorovi a dozvídat se čím dál blbější zprávy… U mě se navíc dostavila i určitá profesní krize. Moc dobře jsem vnímal, že se brzy dostanu do situace, kdy mi někdo řekne, že jsem moc starý a zbytečně drahý. A že to, že něco umím, není podstatné, protože po světě chodí mladí a nadějní, kteří mou práci udělají za polovinu. Věřte mi, že s tímhle pocitem se opravdu nežije zrovna lehko.

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 16–19