Žena a život

EMOCE

City nebo rozum?

Autor: Alice Rossi, Mirka Nejedlá

City, samozřejmě! Koho by zajímal nudný patron rozum. Jenže emoce jsou labilní šéf. Naše prababičky o tom věděly své, nikdy by neopustily manžela kvůli milenci. Ale byly šťastné? A my jsme?

---

Četli jste skvělý román Anna Karenina od Lva Nikolajeviče Tolstého? Hlavní hrdinka Anna se provdala bez lásky za podstatně staršího bohatého muže. Deset let znala jen péči o něj, syna a plnění společenských povinností. Že nudného Karenina nemilovala? Kdo by to řešil? Nic jí přece nescházelo. Jenže hormony se tak snadno nevzdaly. A tak když jí přes cestu přeběhl fešácký důstojník Vronský, byla z toho láska jako trám, za kterou Anna šla bez ohledu na následky. A ty pro ni byly víc než tragické.
Sexuální pud je totiž silnější než pud sebezáchovy a nechyběl ani našim prababičkám. Kdyby se trochu rozpovídaly, možná byste byli překvapeni, kolikrát byly pradědovi nevěrné, jenže nikdy by je ani ve snu nenapadlo kvůli tomu rozbít rodinu. Správná ženská přikryla problémy zástěrou a taky věděla, že by bez pradědy byla společensky i finančně vyřízená. Nakonec ani praděda, i když určitě taky nebyl svatý, by od rodiny nikdy neodešel. To slušný chlap přece nedělá. Ať už se milovali nebo se brali z rozumu či pod vlivem okolností, patřili k sobě, protože na sobě byli nejen existenčně závislí, a nikoho ani nenapadlo to zpochybňovat. Věděli přesně, jaký prostor si můžou dovolit věnovat citům. A věřte, že by vám nestačil.

To naše maminky si z valné většiny braly v „nácti“ své první lásky. Nejčastěji proto, že byly těhotné. Na své počátky určitě vzpomínají jako na nádherný čas, nakonec první lásky jsou přece vždycky nejhezčí. Že jim euforie dlouho nevydržela? To na věci nic nemění. I v jejich životě hrál totiž rozum primární roli. Ani v té době nebylo pro ženu snadné zůstat na obživu rodiny sama. Roli hrála i nelehká bytová situace, takže by manželé rozvodem stejně nic nevyřešili. Cejch dítěte z tzv. rozvrácené rodiny hrál určitě taky svoji roli.
Rozvody sice v šedesátých až osmdesátých letech minulého století už nebyly takovou vzácností, ale páry se většinou rozcházely až ve chvíli, kdy děti vylétly z hnízda.

V devadesátých letech se změnou společenských poměrů vtrhla do života žen antikoncepce a převrátila svět vzhůru nohama. Otevřely se hranice i brány škol a ženy toho nadšeně využily. Kupodivu jim vůbec nevadilo, že tím pádem musely odložit svatbu i potomka. Kdo by se vdával, rodil a pečoval o partnera či rodinu, když všude kolem bylo tolik lákadel?
Vyrazily do světa a vrátily se vzdělané, úspěšné, sebevědomé a finančně soběstačné. Zlepšila se i bytová situace, uvolnilo se společenské ovzduší, každý tedy mohl žít podle toho, jak to cítí, ne jak by podle konvencí měl.
Rozum jsme položili na lopatky. Získali jsme, o čem se naši rodiče a prarodiče neodvážili ani snít, totiž svobodu rozhodování. Jenže jsme na to připravení? Není to trochu danajský dar? Žijeme v době, která nemá v historii obdoby, řešíme situace, které v minulosti lidstvo nikdy neřešilo. Nemáme šablonu, nemáme se čeho přidržet, co okopírovat, z čeho se poučit. Vzdělání a sebevědomí už ženám nikdo nevezme, tedy vrátit rodinný model platný před dvaceti, padesáti, sto lety nejde. Nezbývá než prošlapávat cestu budoucím generacím. Musíme dopředu. Jenže víme vlastně kudy a kam?

Řídit se hlavou nebo srdcem? To se dozvíte na str. 53–55