Žena a život

Rozhovor pro vás

Mám Thálii... ve skříni

Autor: Martina Vlčková, foto: Lucie Robinson

Kdysi byla tiché zadumané dítě, které se drželo zpátky, dnes sklízí aplaus na jedné z nejlepších českých divadelních scén. I když to vypadá, že je herečka a čerstvá držitelka Thálie LUCIE ŠTĚPÁNKOVÁ na vrcholu, věří, že to nejlepší teprve přijde.

Vypadá křehce a zranitelně, ale to je pouhé zdání. V jedné z nejmladších členek pražského Divadla na Vinohradech dřímá neskutečná síla a živočišnost. Když se v inscenaci Vojcek coby lehkomyslná Marie vášnivě miluje s cizím mužem a později umírá v kaluži vlastní krve, běhá vám (ať už v dobrém či ve zlém) mráz po zádech a zapomínáte, že je to „jen“ hra o životě, a ne život sám... Na jednu mladou drobnou herečku je to obdivuhodný výkon, kterého si naštěstí všimli i páni kritici.

Získat v osmadvaceti letech prestižní divadelní cenu se nepodaří hned tak každému. Jste na sebe pyšná?
Určitě mě to potěšilo, ale že bych z toho žila a čerpala? To vážně ne. Rozhodně nejsem typ člověka, který by si na ceny zřídil nějakou domácí vitrínku. Thálii jsem schovala do komory a vypadá to, že v ní už zůstane… (směje se).

Ale samotný slavnostní večer jste si užila, nebo ne?
To ano, byl to pro mě zážitek a vlastně i takový malý zázrak – poprvé v životě jsem stála na jevišti Národního divadla. Moje kategorie šla na řadu jako první, takže jsem ani nestihla dostat pořádnou trému. Jen jsem si vychutnávala atmosféru a užívala si, že jsem „za ženu“ – na vyhlášení jsem si totiž koupila nové šaty a hlavně boty na deseticentimetrovém podpatku, které běžně nenosím.

Při předávání vám tleskal sál plný hereckých kolegů. Myslíte si, že jejich reakce byla upřímná?
Žádnou pózu jsem za tím neviděla. I na rautu, který proběhl hned po vyhlášení, mi řada z nich blahopřála a přišlo mi, že opravdu od srdce. Ale přiznám se, že podobné „slávy“ moc nemusím, takže jsem se zdržela jen chvíli a pak šla domů. S přítelem, který mě doprovázel, jsme se cestou stavili v naší oblíbené hospůdce a oslavili to.

Thálii jste mimo jiné získala za svůj výkon v inscenaci režiséra Daniela Špinara Vojcek, která diváky rozdělila na dva tábory – jedni byli nadšení její syrovostí a živočišností, druzí naopak znechucení. To pro herce asi není zrovna jednoduchá situace.
Pro mě je daleko důležitější, že to byla krásná práce, která mě někam posunula. Daniel Špinar byl přísný režisér, který nám nic neodpustil. Rozhodně nechtěl, abychom charaktery svých postav tahali ze zaběhnutých „šuplíků“. A že na jevišti proběhl vášnivý milostný akt a tekla krev? V televizi se takové scény odehrávají každý den, takže nechápu, proč některé diváky pobouřilo, že je najednou vidí i v divadle. Podle mě šlo o mimořádnou inscenaci a mrzí mě, že Daniel z divadla odešel. Vojcek měl navíc před pár dny derniéru, ale tak to u náročnějších titulů bývá.

V Divadle na Vinohradech hrajete už třetí sezonu. Jste tam spokojená?
Na Vinohradech je mi dobře a vlastně od začátku bylo. Než jsem nastoupila do stálého angažmá, tak jsem tady hostovala ve dvou věcech, tudíž všechno probíhalo klidně a přirozeně. Kolegové se ke mně chovali hezky a pomáhali mi. Pamatuju se, jak jsem seděla v rekvizitárně a pan Jiří Plachý, který je v divadle už spoustu let, mi řekl: „Vy sem tak patříte…“ To mi udělalo velikou radost. Ale štěstí na lidi mě provázelo již od školy. Během studií na konzervatoři jsem hostovala v ostravské Divadelní společnosti Petra Bezruče a v Národním divadle moravskoslezském. V obou divadlech jsem dostala krásné role a potkala výborné herce.

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 16–19