Žena a život

Rozhovory pro vás

Hercům jsem dala svobodu

Autor: Martina Vlčková, foto: Lucie Robinson

Je jedno, jestli jste vdaná, svobodná, matka či bez potomků, nový český film o lásce a dětech s názvem Mamas & Papas vám zaručeně vezme dech. „Nikdy jsem z natáčení neměla tak silný osobní zážitek,“ říká jeho režisérka a scenáristka ALICE NELLIS.

---

Když jsem se na Mamas & Papas dívala, nemohla jsem se ubránit pocitu, že sleduji dokument – velmi autentický a syrový. Byl to váš záměr?
Ano, myslela jsem na to už při psaní scénáře. Víte, bolest většiny filmů, které vypráví o intimních věcech, je v nepřirozenosti komunikace hlavních hrdinů. Jejich repliky jsou většinou věty, které člověka napadnou až ve chvíli, kdy si konkrétní situaci přehrává v hlavě, třeba v noci nebo druhý den. Teprve tehdy mu dojde, jak měl zareagovat, ale v daný moment, kdy se něco děje a život běží tak, že se na to nelze připravit, prostě nemá tu pohotovost. Neumí se šikovně vyjádřit, spoustu věcí nechápe a ztrácí se v nich. Podle mě je právě tahle „nekomunikace“ hlavní součástí většiny intimních problémů. Navíc je Mamas & Papas příběhem mnoha lidí z různých vrstev. Některé znám samozřejmě líp, jiné méně, v každém případě kdybych pro ně psala dialogy, byla bych to zase jen já a moje představa o nich. Takže jsem se protentokrát rozhodla udělat to jinak. Téma naplněného i nenaplněného rodičovství je něco tak bytostně intimního a jemného, že jsem napsala scénář, který má sice jasné linie a situace, ale není postavený na slovním humoru. Jde spíše o náladu a motivy hlavních postav. Než abych hercům říkala, co mají dělat a jaká slova používat, tak jsem jim dala svobodu – ve vyjadřování i v pohybu, a hlavně otevřenost toho, co je čeká.

Stejně to chodí i v životě.
Přesně tak, všichni pořád odhadujeme, co se stane. Když jdeme například k doktorovi, čekáme, že se s námi bude bavit o něčem důležitém. Ve filmu je scéna, kdy hrdina v podání Filipa Čapka sedí v ordinaci a čeká, co mu jeho doktorka sdělí. A ona se najednou rozbrečí a začne rozebírat zvířecí kanály v televizi… Jeho reakce na její „záchvat“ je naprosto upřímná a autentická. Filip byl celý den napjatý, co se jeho postavě – respektive jemu – asi přihodí, stejně jako ostatní herci chronologicky procházel novými zážitky, takže se čím dál tím víc nořil do postavy a reagoval sám za sebe a ještě ke všemu v reálném čase.

To je originální, ale také velmi náročná metoda. Jak moc těžké bylo najít herce, kteří by se jí nebáli?
Měla jsem štěstí na lidi, se kterými se známe a navzájem si důvěřujeme. Věděli, že určité hranice intimity nepřekročím a že nabídka na roli znamená moji stoprocentní víru v jejich výkon. Zuzana Bydžovská, Martha Issová, Filip Čapka, Zuzana Čapková, Michal Čapka, Ivan Shvedoff, Zuzana Krónerová… to všechno jsou filmoví a divadelní profesionálové, pro které bylo občerstvující, že nemuseli říkat cizí slova a dělat cizí pohyby. Nebyli jen interprety, ale sami hledali. Na druhou stranu nešlo o čistou improvizaci a každý z nich věděl, co je potřeba. Náročné to ovšem bylo i pro ostatní členy štábu. Když se točí film, tak to normálně chodí tak, že se scéna nejdříve nazkouší a hercům se namalují značky, kde mají stát. Všechno se nacvičí jako tanec a pak se do toho jde. V tomhle případě jsme ale nevěděli, co budou fyzicky dělat, kam půjdou a jak dlouho se tam zdrží. Kameramani i osvětlovači museli být neustále ve střehu.

A co opakování záběrů?
Řada scén, zvlášť těch zlomových, proběhla na první klapku. Právě kvůli tomu jsme točili na dvě kamery, aby nám něco neuteklo. Ale ani druhá klapka nebyla problém. Herci měli ten zážitek ještě velmi čerstvý, takže z něj mohli čerpat a pozorovat sami sebe. Občas něco zopakovali, občas něco zkusili jinak. Já jsem samozřejmě měla k ruce padesátistránkový scénář, v kterém bylo popsáno, čím každá scéna začíná a čím končí. A také jsem byla připravená nasměrovat je zpátky, pokud náhodou „zabočí“. Kupodivu se to moc nestávalo, ale to bylo dané tím, že jsme se před natáčením o jednotlivých hrdinech bavili a rozebírali jejich život. Věděli jsme, jaké měli dětství, co dělají rádi či naopak neradi, nebo v jakých vztazích a s kým jsou. A s takovými motivy a nastartováním jsme došli do cíle. Řekla bych, že se všechny postavy naprosto přirozeně hrnuly korytem scénáře.

Celé znění rozhovoru najdete na str. 22–26