Žena a život

Rozhovory pro vás

Zázrak jménem Jana

Autor: Martina Vlčková, foto: Benedikt Renč

Pochází z Jičína, studovala v Brně a momentálně žije v Praze, kterou chce za pár měsíců vyměnit za Ameriku. Čerstvá držitelka Českého lva za hlavní roli ve filmu Protektor JANA PLODKOVÁ je totiž povahou světoběžnice a nemá ráda stojaté vody.

---

Gratuluji k Českému lvu. Když jste ho přebírala, vypadala jste velmi klidně. Co se vám v tu chvíli honilo hlavou?
Nic moc, bylo to vlastně takové normální… Asi to zní divně, ale je to tak. Nad tím, jestli Lva dostanu, nebo ne, jsem vůbec nepřemýšlela. Byla jsem šťastná, že můžu být při tom. Předchozího nominačního večera jsem se totiž zúčastnit nemohla. Když pak padlo moje jméno, tak jsem jednoduše vstala a došla si pro něj na pódium. Tím to bylo vyřízené...(směje se).

S oslavou jste byla taky tak rychle hotová?
Kdepak, ta byla daleko vydatnější. Slavila jsem s maminkou a její kamarádkou plus ještě se svými dobrými přáteli. A táhli jsme to až do rána, to se musí.

Kde je Lev teď? Vystavila jste si ho doma na očích?
Zatím jsem neměla šanci, protože se do něj ještě musí vyrýt moje jméno a další iniciály. Až mi ho organizátoři vrátí, tak skončí nejspíš vystavený v knihovně. Ne že bych se každý den potřebovala utvrzovat v tom, jak jsem dobrá, ale líbí se mi jako designový doplněk – mám ráda křišťál a průhledné věci vůbec.

Jako nová tvář českého filmu a zároveň čerstvá držitelka prestižní ceny jste v hledáčku zájmu médií. Jak to snášíte?
Nevadí mi to, ale poslední dobou si říkám, jestli už není trochu „přeplodkováno“… (směje se). Na druhou stranu nemám s novináři zatím žádnou vyloženě špatnou zkušenost. Jen ti bulvární píšou nesmysly, ale to se dalo čekat.

Co nejhoršího jste si o sobě zatím přečetla?
Napsali, že jsem se zapletla s Jirkou Mádlem nebo že už mám čtyři měsíce nového přítele. Dokonce mě na předávání Lvů vyfotili, jak se s ním objímám… Ve skutečnosti to byl můj nejlepší homosexuální kamarád, který mi nadšeně gratuloval. Jinak to vážně musím zaklepat, zatím mi neublížili, ani mě nenapadli, takže mám nadhled. Ale fascinuje mě, jaký mají bulvární novináři žaludek. Jedna slečna, která se mnou po ceremoniálu dělala rozhovor, se naoko tvářila mile a přívětivě, ale za každým jejím slovem bylo tolik jedu a závisti. Musela jsem se až smát, jak špatně to maskovala. Za každou cenu se ze mě snažila vytáhnout něco intimního a hrála to na sympatie. Říkala jsem si, že snad není možné, aby to vůbec ustála… Ale ouha, celou komedii vydržela hrát až do konce a pak všechno, co jsem jí řekla, překroutila a napsala blábol.

Bulvárním blábolům bohužel většina lidí věří.
To je smutná pravda, Češi se prostě drží hesla „co je psáno, to je dáno“. Když přijdu do trafiky a vidím, že si někdo přede mnou kupuje nějaký bulvární plátek, tak mám chuť vzít ho za ramena, zatřást s ním a zakřičet: „Proboha, proberte se!“ Ale asi by to moc nepomohlo.

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 18–25