Žena a život

Rozhovory pro vás

Petr Zuska: Choreografie se nedá poslat e-mailem

Autor: Martina Vlčková, foto: Alex Hajdu

Šéfuje baletu Národního divadla, tancuje, vymýšlí nové projekty, režíruje... Ve světě komiksových hrdinů by byl PETR ZUSKA supermanem, v normálním životě je to člověk, který se s velkou vášní věnuje tomu, co má nejradši.

Slavná ruská tanečnice Maja Plisecká prohlásila, že se na scéně cítí líp než v životě. Jak to máte vy?
Pro mě je tancování v podstatě relax. V momentě, kdy stojím na jevišti nebo zkouším, tak nešéfuju ani nechoreografuju. Jsem jeden z tanečníků a užívám si, že nemusím nic rozhodovat. Starám se jen o sebe, případně o svou partnerku, s níž dělám duet. Ale už to dávno není o tom, že tančím dnes a denně. Přece jenom mi v létě bude dvaačtyřicet let. Na druhou stranu se hýbu celý život a fyzicky jsem na tom díky bohu dobře. Myslím si, že ostudu na jevišti ještě nedělám… (směje se). V každém případě mám kolem sebe pár lidí – z Národního divadla i mimo něj, s nimiž jsem dohodnutý, že až budou mít pocit, že bych měl skončit, tak mi to řeknou.

Opravdu byste s tancováním hned skončil?
Ano a bez problémů. Jsem sice soudný sám k sobě, ale samozřejmě nikdy na plných sto procent. Takže potřebuju zpětnou vazbu, a to nejlépe od lidí, kterým věřím, vážím si jich a nemám důvod o jejich názorech pochybovat. Víte, o věku se v naší branži obecně dost mluví, ale je to spíš individuální záležitost. A taky psychosomatická. U jednoho je jasné, že to není ono už ve třiceti, druhý ještě v padesáti vypadá skvěle. Tělo je sice opotřebované, ale zase má obrovskou zkušenost. Spousta starších tanečníků vám potvrdí, že se jim s věkem tancuje líp. Já jsem byl v angažmá v Německu a Kanadě a tam jsem tančil v kusech, které jsem pak po letech nastudoval v Čechách znovu. Pro diváka to byl asi jeden podobný zážitek, ale já měl najednou pocit, že si je daleko víc užívám a „nezabíjí“ mě tolik jako kdysi. Tělo mě totiž nasměrovalo k tomu, v jakých momentech vydat kolik energie, takže jsem už nemusel sahat na dno sil. S věkem přichází i jakýsi nadhled.

A co stavy, kdy tělo říká, že je zle a měl byste zabrzdit?
Jsou takové krize třeba v podobě úrazů… Zažívá je každý tanečník, ale v mém případě se k nim přidává ještě stres ze šéfování. Není to zrovna jednoduché, ale snažím se svůj život vybalancovat. Buď choreografuju a šéfuju, nebo šéfuju a tancuju. Někdy se ale samozřejmě nárazově stává, že dělám všechno dohromady, a to si pak musím dát velký pozor, abych nezkolaboval. Musím se hlídat, aby se mi nic nestalo.

Baletu Národního divadla šéfujete už osm let, je to hodně nebo málo?
Na jednu stranu vnímám, jako by to byl už celý život, na druhou, že to začalo včera… Momentálně procházím obdobím, kdy se ke mně vyjadřují lidé z umělecké rady Národního divadla a rozhodují o tom, jestli mi prodlouží kontrakt. Zatím to vypadá, že moje funkční období bude prodlouženo do roku 2015.

Rozumím, z rozjetého vlaku se nevyskakuje.
To je sice pravda, ale to neznamená, že bych za těch osm let párkrát nechtěl odejít. Třeba kvůli tomu, že jsem si připadal vysátý a objevily se určité problémy. Jasně že na divadle dochází k průšvihům, teď jsem třeba musel kvůli penězům zrušit plánovanou podzimní premiéru, ale snažím se je brát s nadhledem – nikdo neumřel, nic strašného se neděje. Jenže pak jsou věci, které vás chtě nechtě srazí na kolena. Třeba když vám ministerstvo kultury sníží rozpočet… Co se dá v takovou chvíli dělat? Naštvat se a prásknout dveřmi? Teoreticky to je nesmysl, ale když vám ke všemu ještě dojdou baterky, nemáte sílu vůbec na nic. I vyvenčit psa je problém. Člověk se cítí unavený z boje za pořád stejné věci, z vedení souboru… a tak dále. Dostane se do momentu, kdy mu nevypoví tělo, ale duše. Věřte mi, že pár jsem jich zažil a opravdu vážně uvažoval nad tím, že dám výpověď. Pak jsem se ale vyspal dvanáct hodin v kuse a ráno u kafe změnil názor.

Jak podle vás vypadá soubor baletu Národního divadla na začátku roku 2010?
Nevypadá věru zle... (směje se). No a teď vážně. Je pořád ve fázi vývoje a to se nikdy nezmění. Neexistuje žádná tečka `a la teď je soubor takový či makový. Snažím se o vzestupnou tendenci a myslím si, že za těch osm let jsme udělali opravdu obdivuhodný kus práce. Ale pozor, to není sebechvála. Mnohokrát se mi stalo, že jsme převzali nějakou inscenaci ze zahraničí a kolegové, kteří ji přijeli nastudovat, mi řekli, že mám „super company“. Bohužel v blízké době budu muset řešit jeden závažný problém a tím je určitá generační výměna, která nás čeká. Téměř celé generaci demisólistů a sólistů je mezi třiceti a pětatřiceti lety, tedy jsou jakoby v poslední fázi. Samozřejmě můžou tancovat do dvaačtyřiceti jako já, ale já nedělám prince v Labutím jezeře nebo Alberta v Giselle…

Více najdete na str. 68–72