Žena a život

Rozhovory pro vás

Zuzana Smatanová: Múzy nikdy nespí

Autor: Martina Vlčková, foto: Matúš Tóth

Je jí teprve pětadvacet a už patří mezi hvězdy, za kterými se lidé otáčejí na ulici. Důvod je jasný – slovenská zpěvačka ZUZANA SMATANOVÁ vydala čtyři skvělé desky a získala pět Zlatých slavíků.

Obal vašeho posledního dvojcédéčka Gemini zdobí dvě Zuzany. Která z nich dorazila na náš rozhovor?
Nebojte se, jsou tady obě dvě a obě ve střehu… (směje se). Vždycky jsem si říkala, že pokud bych jednou měla vydat dvojalbum, určitě bych na něm chtěla ukázat dvě tváře, jenže jsem nikdy neměla dost materiálu. Pak se najednou stalo, že jsem během půl roku napsala dvacet písniček, a bylo rozhodnuto. Světlo světa tak spatřily dvě Zuzany – ta první, řekněme klasická, kterou lidi znají s kytarou v ruce, a pak ta druhá – alternativnější a divočejší bytost, která hraje na klavír a zpívá anglicky. Ta chtěla své publikum překvapit a vymanit se ze zavedené škatulky.

To se vám podařilo – v některých písničkách téměř nejste poznat. Ale proč ta angličtina? Máte ambice uspět v zahraničí?
To je čistě jen bonus. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že bych chtěla prorazit jinde než doma na Slovensku a u vás v Čechách. Stojím pevnýma nohama na zemi. Samozřejmě kdyby přišla nějaká zajímavá nabídka, asi bych ji ze stolu hned nesmetla, ale to je všechno zatím jen teorie. A já jsem realistka, která žije přítomností.

A také asi první zpěvačka,která se nechala vyfotit s myší. Proč?
Jsem Blíženec, narozený v roce 1984, což je podle čínského lunárního kalendáře Rok potkana, takže jsem tím vlastně spojila dvě symboliky a udělala si radost. Jen mi nedošlo, že někdo má z hlodavců panickou hrůzu. Nedávno mi psala jedna fanynka, že se mé desky nemůže ani dotknout a bude si muset obrázek s myší přelepit… (směje se). Naštěstí všechny nové písničky hraju živě na koncertech, takže jí nehrozí, že by si je už nikdy v životě neposlechla.

Jedno vystoupení chystáte už na květen, kdy se představíte v pražském Lucerna Music Baru. Jak se vlastně těšíte na české publikum?
Nikdy jsem v Praze neměla svůj samostatný koncert, takže jsem samozřejmě natěšená a hlavně zvědavá. U nás na Slovensku mi stačí zanotovat pár taktů a lidi se hned chytnou. Někdy si to dokonce vyměníme – oni zpívají a já poslouchám. Češi jsou mi zatím záhadou, ale rozhodně se tím nenechám svazovat. Jsem, jaká jsem, a v květnu se budu snažit Prahu nejen pobavit, ale i zaujmout.

Každá žena ví, co má v danou chvíli dělat, jde jen o to, jestli je schopná si to UVĚDOMIT a poslechnout SAMA SEBE.

Na Slovensku jste velká hvězda, což dokazuje i pět Zlatých slavíků, které jste zatím získala. Jak vnímáte popularitu?
Moc si ji neuvědomuju. Na hudební scéně se pohybuju sedm let a za všech okolností se snažím chovat normálně. Rodiče mě od malička vedli k pokoře, takže jsem obyčejná holka s kytarou, a ne nějaká celebrita s nosem nahoru. Když se za mnou někdo otočí na ulici, často se divím proč. Většinou si hned začnu kontrolovat oblečení, jestli nemám někde díru nebo flek… (směje se). Navíc nechodím na večírky a ze zásady nemluvím o svém soukromí, takže pro bulvár nejsem žádné pořádné sousto. A co se týká cen, tak těch si opravdu vážím a dívám se na ně až s posvátnou vděčností a úctou. Vždyť je to obrázek toho, co dělám. Způsob, jakým mi ostatní dávají najevo, že se jim moje práce líbí.

Ve svých pětadvaceti letech máte laťku nastavenou opravdu vysoko, přemýšlíte někdy nad tím, co bude dál?
Určitě, ale rozhodně to nepřeháním. Můj úspěch je totiž závislý na ostatních. Můžu se snažit, jak chci, a klidně se stavět na hlavu, ale když publikum přestanu bavit, nic s tím neudělám. Důležité pro mě je, abych zůstala přirozená a nehrála si na něco, co nejsem. A aby mě zpívání pořád tak bavilo a měla jsem z něj radost.

Foto č.1: Šaty, Pinko, 28 550 Kč
Foto č. 2: Béžový saténový top s mašlí, Marella, 2400 Kč, šedé kožené sako s vázačkou, Guess by Marciano, 11 290 Kč, džíny, Zara, 2499 Kč

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 20–24