Žena a život

ROZHOVORY PRO VÁS

Lucie Bílá: Nechtějte muže, který nechce vás

Autor: Martina Vlčková, foto: Ondřej Pýcha

Jak probíhá rozhovor s megahvězdou jménem Lucie Bílá? Sedíte u ní doma v kuchyni, pijete portské a povídáte si – o muzice, bulváru a hlavně o chlapech. Co jiného také můžou dvě holky v nejlepších letech probírat...

Na začátku roku jste natočila videoklip k písničce Most přes rozbouřené vody, do něhož jste obsadila muzikanty, kteří s vámi hrají na koncertech. To byl váš nápad?
Jasně, a jsem na něj pyšná. Mám báječnou kapelu, o které se neví tak, jak bych si přála. A já bych moc chtěla, aby lidi začali vnímat, že mám vedle sebe muzikanty, s nimiž se cítím dobře a jsou to moji přátelé. Díky nim se vyvíjím a posouvám dopředu. A protože se mnou netočili poslední desku Bang! Bang! – Ondra Soukup si totiž vzal své muzikanty – tak mě napadlo natočit s nimi videoklip, který by je představil. Rozhodně nejde o nic strojeného, jen sedíme ve studiu, zpíváme a hrajeme... Ale je z toho cítit krásná atmosféra a úcta. Víte, zpěvák je sice ten, který má vizi, ale někdo mu ji musí pomoct vytvořit. A já mám tyhle skvělé spoluhráče. Na jaře spolu pojedeme turné a brzy začneme chystat vánoční album.


Spousta lidí ovšem vnímá kapelu jen jako zpěvákovo „křoví“...
Já to tak nemám. Je velký rozdíl, když vystupuju s někým, kdo ke mně nemá vztah. V takovém případě musím vydat víc energie, protože mám pocit, že to táhnu sama. A klidně může jít o špičkové muzikanty, ale chybí tam srdce. A jestli mám v něčem sílu, tak v tom, že srdce zapojuju úplně všude. S kapelou za zády je každý koncert bomba a zážitek. Vždycky si říkáme: „Viděli jste, jak lidi pláčou?“ Je tedy fakt, že na mých koncertech se pláče, ale to by bylo, abych nevzbuzovala emoce! Od toho jsem tady, jsem prodavačka emocí. Teď ale nemyslím nějaké umělé pocity, ale ty skutečné, které občas můžou bolet. V Divadle Ta Fantastika jsme hráli muzikál o Boženě Němcové. Uváděli jsme ho jen v neděli, ale mě dostával tak, že jsem brečela ještě v pondělí. Vždycky jsem si myslela, že už nebudu, ale pak se roztáhla opona a už to jelo… Navíc jsme začínali její smrtí a první půlka končila smrtí jejího syna. Nedivím se, že diváci tleskali tak nějak tiše a zvláštně, byla to taková síla, že se to nedalo unést. Některé emoce jsou zkrátka těžké.

Muzikál o Boženě Němcové byl vaší srdeční záležitostí. Vadilo vám, že kritika nebyla právě příznivá?
Já jsem nad tím přemýšlela a on má takový kritik docela těžký život. Kdyby byl od chválení, tak by se jmenoval chválík, takže vlastně kritizovat musí. Nedávno jsem náhodou, nevím proč – asi z naivity – četla článek v jednom plátku, kde popisovali, co jsem vlastně zač. Podle autora patřím do starého železa, jsem totálně zbytečná a měla bych si začít shánět knihy o stáří… Kdyby člověk propadal kritikám a mediálnímu obrazu, který s jeho životem nemá nic společného, tak by se musel zbláznit. Rok nečtu noviny a téměř se nedívám na televizi, a to naprosto záměrně, protože se potřebuju koncentrovat na svoji práci a úkoly. A ze všeho nejdůležitější pro mě je, že mám plné sály při koncertech i při Carmen, což je představení pro 950 lidí. Němcovou jsem dělala kvůli barevnosti, Carmen je lehčí žánr, velkolepá show, která potěší publikum od dětí až po babičky. A to je moje cílová skupina.

Tahle cílová skupina ale bohužel vašemu mediálnímu obrazu často věří.
Jedinou obranou je moje práce. Jedině tak se můžu hájit jako člověk, ženská, máma, obyčejná baba… Já s bulvárem nemůžu bojovat a ani se mi nechce. Byla by to zbytečně vynaložená energie a totální ztráta času. Myslím si, že je tisíckrát lepší soustředit se na dobré věci a tohle nechat být. Já svou práci miluju a daří se mi dělat ji s lehkostí. A ještě dělám šťastnými spoustu lidí ve svém okolí. Teď nemyslím jen fanoušky, ale i svůj tým – dvanáct let mám stejného manažera, vizážistku i módní návrhářku. S klavíristou Petrem Maláskem jsme dokonale sehraní, s Ondřejem Soukupem a Gábinou Osvaldovou jsme loni oslavili dvacet let spolupráce. To je pro mě podstatnější, než že někde v novinách napsali blábol. V jedné chytré knížce se píše: „Veřejné mínění je jako zkamenělý les, nic v něm neroste a je jen na jedno – na nic.“

S bulvárem jste se naučila skvěle pracovat, a to nejen vnitřně. Když se objevíte na nějaké akci, chováte se přirozeně, slušně, přitom diplomaticky...
Nikomu nic nevyčítám. Ano, je pravda, že za pár korun ublíží člověku, ale to si slíznou… Tak to na světě chodí. Nedávno o mně jeden novinář napsal něco naprosto příšerného a vzápětí mě poprosil o lístky na Carmen pro svou maminku, která ji toužila vidět. Musela jsem se zhluboka nadechnout, ale ty lístky jsem mu dala. To není bezpáteřnost, to je jen slušné chování. Ta paní za to nemůže, jestli jí to udělalo radost, fajn. Vidím, že kroutíte hlavou, ale když se podíváte zpětně, tak zjistíte, že za těch pětadvacet let mám za sebou různé životní karamboly a vždycky jsem je přešla s noblesou. Nikdy jsem o nikom neřekla nic, co by mě teď mrzelo, nikdy jsem nikoho nepomluvila ani nikomu neublížila. Samozřejmě, to by bylo, abych se nedostala do konfliktních situací a neměla někoho, s kým se už nechci vidět, ale nemusím to řešit přes média. Raději jsem nositelka dobrých zpráv. Když miluju, mám okolo hlavy srdíčka a přiznám to, ale když je mi zle, tak to neřeknu, i kdybyste mě mučila… (směje se). Nedávno jsem četla rozhovor s jednou dámou, která po rozvodu prohlásila, že své manželství vnímá jako třicet ztracených let. Je to škoda pro ni, ale i pro děti, které ze vztahu vzešly. Já mám za sebou pětiletý vztah a předtím osmiletý, nicméně ty roky nechci a nebudu zatracovat.

Lucie Bílá (43)

Zpěvačka, vlastním jménem Hana Zaňáková, vyučila se dámskou krejčovou. Začínala jako rockerka, dnes je z ní držitelka dvanácti Slavíků a řady dalších cen (TýTý, Thálie). Koncem minulého roku vydala album Bang! Bang!, na kterém najdeme převzaté hity 60. a 70. let. Vystupuje v Hudebním divadle Karlín v muzikálu Carmen a v Divadle Ta Fantastika (např. Láska je láska). Na duben a květen připravuje koncertní turné po ČR a v plánu má také natočit vánoční desku. Známe ji i jako herečku (Král Ubu, Čas dluhů, Princezna ze mlejna). Je patronkou Konta Bariéry. Žije ve středočeských Otvovicích se synem Filipem. Více na www.luciebila.com.

---

Celé znění rozhovoru čtěste na str. 26–31