Žena a život

ROZHOVORY PRO VÁS

Livia Klausová: První dáma není hollywoodská hvězda

Autor: Martina Vlčková, foto: Vlado Kníž

„Hubněte si doma,“ řekla mi manželka prezidenta LIVIA KLAUSOVÁ, když jsem odmítla nabízené čokoládové bonbony. To byl ale jediný rozkaz, který jsem od ní v běžně nepřístupných reprezentačních prostorách Pražského hradu dostala.

Musím přiznat, že jste první člověk, se kterým se setkávám na rozhovor před devátou hodinou ráno.
Vážně? Mně to připadá jako naprosto normální doba, vždyť spousta lidí sedí už dávno v práci. A já jsem navíc vyloženě ranní ptáče. Celý život vstávám brzo, abych toho stihla co nejvíce.

Asi jsem ovlivněná tím, že dělám rozhovory hlavně s herci a zpěváky a ti ráno nepracují. Když jsem před chvílí seděla v taxíku, tak jsem přemýšlela, co to znamená dělat rozhovor s první dámou. Je to povídání s institucí, nebo se ženou?
Víte, ono se to nedá oddělit. Občas se mě někdo zeptá, kdy můžu svou funkci zahodit a dát si volno. Já odpovídám, že nikdy. To se zkrátka nedá.

A je možné na takzvané nejvyšší úrovni projevovat emoce?
Samozřejmě, já je projevuji pořád. Nezáleží na tom, v jaké jste pozici, ale jaká jste osoba. Když jste emotivní, tak je projevujete, ať jste první dáma, nebo nejste.

Mimochodem někde jsem četla, že tohle označení nemáte ráda. Proč?
Nečtěte noviny, povídejte si se mnou… (směje se). Takhle vznikají, jak já říkám, patnácté odvary a klišé. Než se stanete první dámou, tak odpovídáte na otázky typu: „Kdyby vás to potkalo, budete chtít, aby vás tak oslovovali?“ Vždycky jsem reagovala stejně: „Proč by mi tak říkali, když jsem Livia Klausová?“ A tak to celé vzniklo. Novináři to překroutili a já už se toho nezbavila… Samozřejmě, když dojde na oficiální záležitosti, tak je to něco jiného. Všude ve světě se tenhle titul nosí a používá.

Takže bych se spíš měla zeptat, jestli se jako první dáma cítíte?
To je hezká otázka… (zamyslí se). No, v něčem ano. Teď ale nemám na mysli práci a to, co mám na starosti. Jako první dáma třeba dostávám spoustu krásných květin. A to mi závidí většina žen.

Spousta žen vám možná závidí i určitý servis, který máte k dispozici. Když jsme se ale s vaší tajemnicí domlouvaly na rozhovoru a focení, tak říkala, že žádného vizážistu ani kadeřníka nepotřebujete.
Počkejte, nepotřebuji… Ono je to složitější. Já rozhodně nejsem proti tomu, že to existuje. Zase jsme u toho, jaká jste osobnost a jaký vedete život. To ale neznamená, že bych si nechtěla nechat poradit. Jen asi nesplňuji obecnou představu, že jako manželka prezidenta ráno vstanu, zapracuje na mně početný tým a teprve pak se jdu ukázat na rozhovor. Je to spíš o tom, že musím mít někoho, na jehož názor dám a kdo mi řekne: „Paní Klausová, takhle ano, takhle ne…“ A takových lidí mám kolem sebe několik. Je to třeba moje kadeřnice, kterou jsem nezměnila od dávných dob, protože jsem na ni zvyklá a má vkus. Něco jiného je samozřejmě fotografování pro nějaký speciální časopis, kdy vám řeknou, že mají svoje vizážisty i jasnou představu. A pak vám vlasy polejou konví… (směje se). V běžném životě nic takového nedělám. Ono to ani nejde. Když si představím, že bych dorazila například na návštěvu Luhačovic a měla projít jakousi úpravou… Jsou samozřejmě první dámy, které si kadeřníka vozí s sebou, ale já ne. Myslím si, že první dáma není hollywoodská hvězda.

Předpokládám, že se to týká i šatníku.
Ano, mám přítelkyně z mládí, které oblékání baví, takže mi občas dají nějaký tip. Ale to neznamená, že bych sama módu ignorovala. Mám kolem sebe snachy a vnoučata, takže musím být v obraze… (směje se). Jinak velké róby na oficiální příležitost si nechávám šít u jedné významné české firmy.

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 88–90