Žena a život

Rozhovor pro vás

Václav Chalupa: Na koni umím zatáčet a brzdit

Autor: Martina Vlčková, foto: Saša Dobrovodský

Známe ho třeba jako „kauboje“ Pýta ze seriálu Zdivočelá země nebo rozvášněného návštěvníka Petřínu z klipu Láska je láska. Herec VÁCLAV CHALUPA má obličej, na který se nezapomíná, a na kontě desítky televizních, filmových i divadelních postav.

V jedné internetové diskusi se o vás píše jako o „českém Busteru Keatonovi“. Jak se vám to líbí?
Vážně? To je dobré... (směje se). Samozřejmě vím, že mám výrazný obličej. Stačí, abych se na plátně či v televizi jen mihnul, a diváci vědí. Třeba v jednom díle „Básníků“ jsem se objevil těsně před titulky jako takový vyjukaný blázen a hned jsem to měl na triku. A to už vůbec nemluvím o klipu k písničce Lucie Bílé Láska je láska, který se se mnou táhne léta. Jasně, je to pro mě výhoda, ale musel jsem se s ní naučit pracovat a svým „ksichtem“ takzvaně šetřit, abych se divákům nepřejedl.

Já bych neřekla, že se nějak zvlášť šetříte – momentálně třeba zkoušíte hned dvě náročná představení najednou.
Víte, jak to v herecké branži chodí... Občas se prostě sejde víc věcí najednou a vy lítáte jako hadr na holi. Ale nestěžuju si. V obou případech pracuju s lidmi, které mám rád a s nimiž si rozumím, což je v dnešní době docela luxus. Navíc to nejsou žádné „laciné“ projekty, ale divadlo, které jde takzvaně do hloubky. A to mám rád.

V pražském Divadle ABC vás brzy uvidíme jako Lakomce. Nejste na takovou roli mladý?
Neřekl bych. Naše pojetí sice vychází z Moliera, ale jinak je plné nadsázky a gagů, nejen těch slovních. Harpagon totiž jako typický starý mrzout mluví archaicky, jeho děti naopak současnou moderní řečí. Prostě se dá říct, že to bude jedna velká groteska. Teď mi vlastně došlo, že jsme si jako inspiraci pouštěli film „Frigo na mašině“, takže Buster Keaton je mi asi opravdu souzený... (směje se).

Molierova Lakomce uvádí divadelní společnost Geisslers Hofcomoedianten, která každé léto hraje v barokním areálu Kuks. Znamená to, že jste se rozhodli přesídlit do Prahy?
Ano a je to celkem logický krok. Náš soubor, který se jmenuje po původní společnosti majitele panství hraběte Šporka a uvádí stejné barokní texty, tvoří herci z různých pražských divadel. Osm let jsme hráli o letních prázdninách jen tak pro radost, teď jsme si řekli, že se pokusíme zaujmout i v nor- mální sezoně. Divadlo ABC nám poskytlo střechu nad hlavou, která je ale pouze dočasná. Momentálně hledáme nějaký vhodný vlastní prostor. Uvidíme, jak to dopadne. S letním hraním na Kuksu a na různých přehlídkách a festivalech ale nepřestaneme.

Osm let jste byl členem pražského Divadla Rokoko, proč jste vlastně odešel na volnou nohu?
Do Rokoka jsem přišel hned po konzervatoři jako vyjukané děcko. Sice jsem měl zkušenosti s filmováním, ale divadlo pro mě bylo neznámé území. Na škole mě naučili mluvit, dýchat, zpívat a používat svoje tělo, ovšem chyběla mi praxe. Když jsem pak do sebe vstřebal, co jsem potřeboval, zvedl jsem kotvy. Lákala mě svoboda, i za cenu finanční nejistoty. První dva roky byly samozřejmě drsnější, ale pak se všechno usadilo. Dnes jsem svým vlastním spokojeným pánem. Do stálého angažmá už bych nešel. Víte, hrát divadlo je těžká dřina. A pokud ji chcete dělat dobře, tak se taky musíte dobře cítit. Kdybych pracoval s někým, s kým mi to neklape, nebo musel hrát postavu, která by mi neseděla, ovlivnilo by to můj výkon. Jakým směrem, to je asi jasné...

Cele znění rozhovoru čtěte na str. 64–66