Žena a život

DÍTĚ A JÁ

Udělá vás dítě opravdu šťastnější?

Autor: Alice Rossi

„Myslela jsem si, že až se malá narodí, budu nadpozemsky šťastná, ale jsem spíš unavená. Občas bych ráda vrátila čas a byla zase na chvíli bezdětná,“ svěřila se mi nedávno kamarádka s provinilým výrazem. Je to normální?

---

Spousta žen má za to, že až se jim narodí dítě, budou zažívat nepřetržité přívaly štěstí. Že se jim záhy po porodu zblázní hormony, ovládnou je mateřské pudy a pak už nebudou chtít od života nic víc, než aby jejich dítě bylo zdravé a spokojené. Jenže najednou jste těhotná, ale žádná euforie nepřichází, jen ranní nevolnosti, později kila navíc a s tím související neohrabanost. „Počkej, až se to narodí, až si dítě přiložíš poprvé k prsu, až se trochu vyspíš..., pak si teprve mateřství pořádně vychutnáš.“ Všechno proběhlo, ale pocit štěstí pořád nikde. „Samozřejmě že miluju svou dceru a nikdy jsem nazalitovala, že ji mám, ale občas mi chybí jen tak se ráno probudit s vědomím, že nic nemusím. Jen se postarat sama o sebe,“ líčila mi šeptem kamarádka.
Snad se bála, aby její vyprávění nikdo neslyšel. Něco takového se přece nahlas nevyslovuje. Společně jsme pak na internetu založily diskusi a bavily se o tomto na první pohled kontroverzním tématu s jinými maminkami. Kupodivu podobné pocity prožívá víc žen, než jsem si myslela. „Dny trávím tím, že jezdím po parku, strkám kočárek, houpu svého desetiměsíčního syna a zpívám ukolébavku...už podvacáté za den,“ psala jedna z nich. Má výčitky z toho, že ji to nebaví a nenaplňuje. Že by raději dělala spoustu jiných věcí. Třeba jen ležela doma v tichu, listovala časopisy nebo se celé odpoledne dívala na romantické filmy. „Konečně si zase zajít do restaurace, pochutnat si a příjemně posedět a ne být pořád upatlaná od přesnídávky.“ I dalším ženám se občas zasteskne po období, kdy byly svobodné a bez dětí.

Život byl samozřejmě podstatně jednodušší. Jejich starostí byla maximálně péče o domácnost. Mohly chodit na večírky, budovat kariéru, cestovat. Narozením dětí se tohle všechno změnilo. „Samozřejmě že můžu cestovat i s dítětem. Ale maximálně do Chorvatska, na písečnou pláž, která je bezpečná pro děti. Nějaká exotika nepřipadá v úvahu,“ vypočítávala jedna z diskutujících. „Opravdu chci být dobrým rodičem, ale pořád se nemůžu zbavit výčitek, že mě nebaví hrát si se svými dětmi. Sedět na písku a plácat bábovičky...“ „Co si takhle někdy dát v tichosti kafe, bez toho, aby kolem mě pokřikovaly děti?“ psaly další a další. Dodávám ale, že všechny anonymně. Jako by se za své myšlenky styděly. Všechny uváděly, že pod svým jménem by to nikdy nepřiznaly. „Spousta lidí by si pak mohla myslet, že jsem špatná matka,“ vysvětlovala jedna z nich. „A já bych přitom svoje dítě za nic na světě nevyměnila!“

Jste dobrá máma? To se dozvíte na str. 68–71. Na str. 73–74 pak najdete rozhovor s Michaelou Marksovou-Tominovou o tom, jak skloubit mateřství s kariérou.