Žena a život

Rozhovory pro vás

Martin Trnavský: Jsem romantický hrdina ve špatné době

Autor: Martina Vlčková, foto: Tomáš Lébr

(Ex)hvězda televizního seriálu Ordinace v růžové zahradě, vesnický frajer v komedii Muži v říji, psychoterapeut v dramatu Pravidla lži, principál vlastní Divadelní společnosti Frída... I když toho herec a bývalý vrcholový jachtař MARTIN TRNAVSKÝ zažil v posledních letech víc než dost, rozhodně si na nic nehraje.

---

Musím se přiznat, že jste pro mě trochu záhada. Ve filmech Pravidla lži a Muži v říji jste hrál na Oscara, zatímco v televizním seriálu Ordinace v růžové zahradě jsem z vás měla husí kůži a přišel jste mi – snad mi to prominete – příšerný.
Není co promíjet. Je to daň za rozhodnutí. Všichni si mě spojují s „Ordinací“ – s nekonečným seriálem, jehož umělecká úroveň je limitovaná a do kterého člověk naskočí, protože se buď chce dostat do povědomí, nebo nemá na úvěr. Já jsem tuhle nabídku přijal, abych se zviditelnil a pomohl tím naší Divadelní společnosti Frída. Můžete totiž dělat sebelepší věci, ale když o tom nikdo neví, tak je vám veškerá snaha k ničemu a energii střídá zmar. Měli jsme v té době plné divadlo, ale jako principál, který nese odpovědnost za asi deset lidí, nemůžu nechat bez povšimnutí nabídku, aby mě za večer vidělo v televizi přes dva miliony diváků. Říkal jsem si, že to zvládnu, když to budu dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, vždyť přece dělám autorské divadlo malých forem, umím rychle reagovat na danou situaci. Ale zmýlil jsem se. A navíc televizní divák do divadla nechodí, protože se večer dívá na svůj oblíbený seriál. Poslední film Muži v říji, který se povedl, vidělo za půl roku padesát tisíc diváků! To je sakra málo na takovou vloženou energii. Takže kudy?

Mluvíte, jako byste seriály zařadil na černou listinu, a přitom v jednom zase hrajete – ve slovenské verzi Ordinace. Proč?
Jednoduchá odpověď – za tuhle práci se nemusím stydět. Je až s podivem, jak se to tři sta kilometrů vpravo dělá jinak. A hlavně v ní hraje první liga – Emília Vášáryová, Zuzana Kronerová, Zdena Studenková, Maroš Kramár či Marián Labuda. Tito herci se stali za svůj umělecký život takovými osobnostmi, že jednotlivé situace prostě nevypustí, jinak by nebyli tam, kde jsou. Je radost setkat se s nimi na place. Navíc to, co mi bylo vytýkáno v české Ordinaci a dotýkalo se ješitnosti některých lidí z týmu, je ode mě na Slovensku vyžadováno. Abych byl co nejvíc tvůrčí, protože tady ctí týmovou práci. Moje postava – ředitel nemocnice – je tak trošku „Batman“, zachraňuje nemocnici z dluhů, okouzluje ženy na potkání, převlékne se za Mikuláše, rozdává dárky a houpe děti na kolenou... Říká se, že nekonečný seriál je výplň reklamního bloku, takže jsem si určil, že budu hrát reklamně. A zatím to funguje. Mimochodem, víte, co je zajímavé? Že ti, co kdysi stáli za mým vyhazovem a propírali mě v bulváru, najednou začínají obracet a tím popírat sami sebe. Mě neštve, že jsem v tom seriálu skončil, ale jakou zákulisní formou... (rozčiluje se).

Neříkejte mi, že vás takové jednání v dnešní době překvapuje.
Pořád mě něco překvapuje. Já totiž nejsem „za roh“, ale na rovinu. A to se v téhle branži nenosí. I když já do ní vlastně ani moc nepatřím, stojím mimo, protože mám vlastní divadelní společnost a moc dobře si hlídám, koho do ní přizvu. Nejsem konfliktní člověk, ale když vidím idiota, okamžitě po něm vystartuju. Vy už to nahráváte?... (všimne si zapnutého diktafonu). Tak to začnu mluvit jinak, abyste to mohla nějak poskládat.

S tím si hlavu nelamte, to je moje práce. Hlavně se nezačněte cenzurovat.
To se nebojte, za tím, co říkám, si stojím. Jsem tak vychovaný. V divadelní obci jsem si našel svoje uličky, kterými nikdo nechodí. Vymezuju se. Co se týká Frídy, jsme tak trošku nezařaditelní, protože jsme se vymezili systému, což na druhou stranu přináší velkou svobodu. Navíc nechodím do divadel ani do divadelních klubů, nefilozofuju o blbostech. Představte si, že jsem nedávno seděl asi tak deset minut v klubu s herci, které nebudu jmenovat. Všem je těsně přes třicet a jejich debata se točila kolem toho, že je super se opít a dát si k tomu Stilnox. Mají prý potom halucinace a je jim fajn... Kde to jsme? Pak si stoupnou před kameru a vy si říkáte: „Bože, ty jsi o ničem. Prázdná nádoba.“ Všechno to jsou takzvané „známé tváře“, ale bohužel jenom díky tomu, že dělají filmy s kamarády, o kamarádech a pro kamarády. A to mě neskutečně štve. Ne jejich příležitosti, ale ten stav a následná úroveň. Když jsem jim tehdy navrhl, ať si jdeme sednout ven, že je tam krásně, tak jen mávli rukou a objednali si další tři tequily... O čem si s takovými lidmi chcete povídat? Vždyť naprosto netuší, co je život! Jediné, co znají, je dno skleničky... A to už vůbec nemluvím o hromadě komplexů, které si vlečou s sebou. Vždycky budu osamocený, protože se nechci zařadit mezi tlachaly, kteří melou co by kdyby. Radši dělám. Zaplať pánbůh nám Frída šlape!

Cele znění rozhovoru čtěte na str. 70–74