Žena a život

STEREOTYPY

Bloky v naší hlavě

Autor: Alice Rossi

Také se vám stává, že byste ráda něco ve svém životě změnila, ale brání vám v tom obavy, co by tomu řekli lidi? Nepodléháme tlaku svého okolí až příliš?

Nedávno jsem si uvědomila, jak nás obecný úzus o tom, jak má vypadat šťastný lidský život, svazuje. Nejen proto, že skutečně šťastný člověk by podle něj měl být zadaný, mít rodinu, dům (možná psa na zahradě) a rozhodně by neměl trpět hmotnou nouzí. Ale hlavně proto, že ho většinou přijímáme za svůj. Ani ne proto, že bychom to tak skutečně cítili a chtěli. Zkrátka jen „se to tak má“! A vůbec si neuvědomujeme, že někoho ani trochu nemusí uspokojovat, že se vdá nebo že bude sedět na manažerské židli. Ani já bych podle obecných pravidel neměla prožívat hezké období.
Vždyť ještě na prahu třicítky nejsem vdaná, neplodím děti, nemám vlastní bydlení a nevydělávám žádné horentní sumy. „Společnost je stále tak trochu pod vlivem minulosti,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková, „zatím nepřestaly platit tradice, které platily stovky let. Lidé jsou podle tohoto vzoru zvyklí žít.
Až za posledních sedmdesát let se zásadně změnil životní styl. Přesto v nás cosi z minulosti přetrvává,“ říká psycholožka Marta Boučková. A je to pravda. Copak si dokážete představit, že by například vaše prababička zůstala svobodnou ženou, nevzala si příjmení svého manžela, vystřídala za svůj život několik partnerů? Ano, uznávám, k těmto věcem už je naše společnost přece jen tolerantnější než před sto lety. Ale přiznejme si otevřeně, že určité bloky v hlavě máme všichni.

Proč je rozchod tak fatální?

„Nemůžu se s ním rozejít,“ stěžovala si nedávno moje kamarádka. „Rozchod je něco jako malá smrt. Musím to ještě vydržet.“ Ale proč? Nežijeme v době našich prababiček a lidé se zkrátka rozcházejí. A nemá smysl si namlouvat, že vám se to určitě nestane (zejména na začátku vztahu).
Jiní moji známí, kteří spolu žijí několik let, například nedávno zjistili, že se postupem let odcizili a ztratili téměř vše, co je spojovalo. On by se rád usadil, ona vyrazila do světa a užívala si. Kdykoli jsme se sešli, ptali se, jestli neznám řešení. Přitom odpověď je nasnadě. Oba už beztak chtějí něco jiného a rozdíly se budou prohlubovat. Proč spolu zůstávat za každou cenu? Jenže co by tomu řekli přátelé, rodina? „Všichni už počítají s tím, že se vezmeme. Nakonec i my,“ nechala se slyšet ona. „Rodiče už si na ni zvykli,“ říkal zase on.

A tak uměle udržují už vyčpělý vztah, přitom jim možná v životě utíká něco zásadnějšího. „Rozchod může být někdy vysvobozením. Zvlášť když odcházíme ze vztahu, který už neměl smysl a nebyli jsme v něm šťastní,“ vysvětluje psycholog Petr Šmolka. „Rozchody zkrátka k životu patří a nic na tom nezměníme.“ Tím samozřejmě nechceme naznačit, abyste při prvním problému vzala nohy na ramena a ze vztahu utekla. „Na vztahu se samozřejmě musí pracovat a je to práce na celý život, ale nemá smysl udržovat ho za každou cenu,“ dodává psycholožka Marta Boučková.
Nikdo nevstupuje do dlouhodobého vztahu s tím, že jednou skončí. Právě naopak, náš nejupřímnější záměr je, aby vztah vytrval a přinesl co nejhezčí chvíle.

Když ale nakonec přece skončí, můžeme se jen těšit ze změn, které to přinese. A tím nechceme zlehčovat bolest, která samozřejmě ke každému konci patří a kterou si každý z nás musí „odbolet“. „Zkušenost rozchodu nemůžeme jen tak zahodit a na vše rychle zapomenout,“ míní psycholožka Alena Páchová. „Podobně jako první den ve škole, maturita nebo smrt blízkého je rozchod silným zážitkem. Stal se součástí našeho emočního světa a nemůžeme ho smazat. Rozchod s blízkým člověkem je proces znovuobjevování, osobního dorůstání a sebepoznávání a vždy zůstane součástí osobnosti,“ dodává psycholožka.
Rozchod ale také může vést ke zjištění, že život podle vašich představ je možný a že právě teď třeba stojíte na jeho začátku. „Rozchod je závažné rozhodnutí, které by nemělo být ukvapené, neuvážené,“ upozorňuje Alena Páchová. „Někdy ale není jiné cesty, a pokud cítíte, že další soužití s partnerem nikam nevede, že vás už ničím neobohacuje nebo že si jednoduše nemáte co říct, a vidíte perspektivu jinde, udělejte to. Žijete jen jednou!“

V jakých dalších situacích se necháváme ovlivňovat názorem okolí? Čtěte na na str. 80–82

---

Řídíte se pravidlem: Žít a nechat žít? Tolerujete bez výhrad způsob života svých známých? Oplácejí vám stejnou mincí, nebo mají vaše kamarádky a rodina neustále potřebu mluvit vám do života?