Žena a život

DENÍK ŠÍLENÉHO OTCE

Ta pizza pálí jako „svině“

Autor: Jan Vávra

Strávit minimálně dva týdny v kuse s vlastním potomkem je pro mě věc neobvyklá, stejně jako pro něj. Vánoční a novoroční svátky přesně tuto nezvyklou situaci přinášejí a zjišťuji, že i pouhé dva týdny stačí na to, aby pořádně zamávaly zavedenými pravidly a posunuly vývoj děcka, ale i otce zase o kousek dále. Či přesněji řečeno: posunuly ho jinam, kam ho hodné tety učitelky ze školky ani hodné babičky nasměrovat prostě nemohou. „Ta pizza pálí,“ sdělil mi například potomek na obědě v horské restauraci mezi všemi těmi vánočními fangličkami, ozdobami a načechranými stromečky. „To chlapům nevadí, chlapi mají rádi pálivá jídla,“ poučuji jej. „Ale tahle pálí jako svině,“ odpovídá mi potomek tak důrazně, že přehluší i unylé vánoční koledy.
Na jednu stranu nedokážu potlačit úsměv, který ve mně tato nepatřičná a nevhodná věta vyvolává, na druhou stranu jsem rád, že se zrovna nacházíme vysoko v horách a všichni kolem mluví německy. Výmluvný pohled rodinných příslušníků a přátel jasně naznačuje, kdo je viníkem a od koho podobné výrazy odposlouchal. No bóže, říkám si v duchu. Stejně se to dříve nebo později naučí a jedna „pálivá svině“ je ještě slabý odvar toho, co zajisté velmi brzy přijde. Nicméně volím kompromis a opravuji ho, že „svině se neříká“, stačí říct „pálí jako ďas“. Na horách však jsou prioritou lyže a já s potěšením zjišťuji, že prcek nastoupil správnou cestu.
Lyžování ho baví a několik prvních hodin pobytu na té nejmenší dětské sjezdovce z něj udělalo doslova experta. „Když jedeš dolů, musíš mít ruce na kolenou,“ vykládal do telefonu jedné z babiček čerstvé zážitky z prvních lekcí. Na mírně udivenou ne- „Babička asi neumí lyžovat,“ odložil otráveně telefon poté, co zvládl první lekci lyžování. souhlasnou reakci babičky v telefonu pak rozzlobeně reagoval: „Ale ano, ruce musíš mít na kolínkách.“ Otráveně odložil telefon, obrátil se na mě a říká: „Babička asi neumí lyžovat, když to neví.“ Sebejistota malých dětí je dojemná, říkám si a příští den ho tedy vyvážím do skoro tří tisíc metrů, a to i přes nesouhlasné či nechápavé pohledy svého okolí. „Nejsou tam o nic prudší sjezdovky než dole v údolí, budu ho kočírovat, žádný strachy,“ uklidňuji nesouhlasící manželku. Trošku jsem prcka přecenil. I ta nejjemnější modrá sjezdovka na ledovci je přeci jen o dost prudší než dětská louka za hotelem. Navíc není vyzdobená sochami Mickey Mousů ani Včelkou Májou. A hlavně je tam o dost větší zima, značně tam fouká a kolem se prohání nějaká olympijská příprava nějakého národního týmu a před těmi s respektem uskakuji i já. Ani přes původní silácké řeči prcek nehodlá následovat tatínka, propuká v pláč a já vím, že dítě hlavně nesmím do ničeho nutit. Volím tedy ústupovou cestu s vědomím, že zbývá ještě poslední věc, kterou mu musím na horách ukázat: Deštník. Pro nehoraly uvádím, že se jedná o bar kulatého tvaru, kterým je vybavena každá slušná sjezdovka. Deštník je vždy vybaven horkou čokoládou, svařeným vínem, grogem, domácími párečky a mnoha dalšími pochutinami. Bez barů-deštníků by pobyt na horách byl jej polovičním zážitkem.
Objednávám všechno možné, jen abych odvedl pozornost od nezdařeného záměru si s tříletým dítětem zalyžovat. Po návratu na domácí půdu odmítá zdravou, vyváženou stravu a na celorodinném obědě začne vykřikovat, že chce s tatínkem do deštníku na párek a bonbony. Na nechápavý přístup babičky, která se mu snaží vysvětlit, že venku neprší a tudíž nepotřebuje žádný deštník, pak opět odvětí, že „babička neumí lyžovat“. A já si opět v duchu spokojeně říkám, že chlapec rychle pochopil, co je na lyžování opravdu to nejzábavnější. :-)

V Alpách 25. 12. 2009

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má tří letého syna Honzu jr.

Deník šílené matky a názvem Malí narušitelé najdete na str. 26