Žena a život

Deník šílené matky

Mužský svět

Autor: Rebeka Bartůňková

Čím jsem starší, tím víc chápu a nemám problém si přiznat, že mužskému světu už asi neporozumím. Domnívala jsem se, že mi dveře do tohoto svébytného mikrosvěta pomůže otevřít můj syn, a do jisté míry se tak děje. Minimálně mě dovedl k přesvědčení, že něco je jinak a nezbývá, než to tak brát. Nerozčilovat se, nermoutit se, nedivit se.
On je ale prvním mužem, u kterého se mi to opravdu daří. Že bych se stávala matkou ochranitelkou, nad kterou budoucí snachy zapláčou? Prozatím jsem přesvědčena, že to nehrozí, ale kdo ví, co bude za pár let? Naštěstí mám spojenkyni, svou dceru, která nad určitými projevy mužů v rodině žasne stejně jako já. Ne že bych ji v tom podporovala nebo s ní cokoli z vyřčeného rozebírala, přesto dochází k momentům, kdy obě stojíme a jen němě zíráme. Pokud se setkáme pohledy, většinou se obě rozesmějeme, aniž bychom si cokoli řekly. Možná to platí i obráceně, ale z logiky věci to není moje parketa, takže o tom psát nemůžu. Jdeme-li na procházku do lesa, dcera statečně šlape a spolu se rozplýváme nad krásami přírody. Za námi se táhne náš malý muž a předvádí zvuk auta, které si s sebou nese, a ve vzduchu jím opisuje imaginární závodní okruhy. Nebo kňourá, že ho bolí nohy a že chce domů. Případně se na mě věší, vrhá zoufalé pohledy a přemlouvá mě, abych ho nesla. Ožije jen tehdy, potkáme-li na cestě motorku, čtyřkolku nebo objeví-li se na obloze tečka kreslící bílou čáru. Pak pět minut vykřikuje, že je tam letadlo a že to je tryskáč. Není-li po jeho, předvádí uražené scény a nemluví s námi.
Nemluvě o nemocech. Rýmička je hotové drama. Začíná také mít zřetelné tendence mě komandovat. „K snídani chci mléčný řez,“ hlásí, sotva otevře ráno oči. „Není? Tys ho nekoupila? JAK TO, ŽES nekoupila mléčný řez?“ Vztyčí se na posteli a rozespalýma očima vrhá blesky. Když ho důrazně upozorním, že nejsem jeho služka a k snídani bude chleba s lučinou, ve vteřině otočí, v řasách se mu zatřpytí slza, načež mi sdělí, že mě má přece tak rád.
Jde přitom jen o sofistikovanější formu nátlaku. Spočívá v tom, že mě má tolik rád a já nejsem ani s to pořídit mu jeho oblíbenou snídani. Jeho teta, moje sestra, na podobné výstupy do omrzení reaguje stejnou větou. „Tohle na mě, Kubíčku, neplatí,“ sděluje mu s ledovým úsměvem už několik let. Jde přitom zjevně o jeho oblíbený výstup, protože se spokojeně zasměje a opáčí: „Ale platí.“ Má sestra je totiž hned po mně jeho favoritkou, „nejmilovanější tetičkou Bárynkou“. Další jeho láskou je přes všechny hádky i rvačky jeho sestra. Ta z něj díky tomu nevědomky vychovává citlivého muže, který už teď projevuje nesmírné pochopení pro kabelčičky, šatičky a další holčičí serepetičky. Když dostala od mé kamarádky Andrey nové šaty a ráno si je oblékla do školky na vystoupení Jiřího Helekala (ano, čtete dobře), přišla se zeptat: „Kubíku, už jsi mě viděl v těch novejch šatech?“ Ten, dobře si vědom své momentální důležitosti, předvedl dokonalou mužskou reakci, že by se i mnozí dospělí pánové mohli inspirovat. Znalecky si ji chvíli prohlížel, naznačil výmluvným gestem ruky, aby se zatočila, rukou dokonce vyzkoušel vínový samet, hotový Karl Lagerfeld, až nakonec vydechl: „Nádhera. Jsi v nich krásná!“ Na úplný závěr ji objal a vlepil pusu. Laura odcházela jako královna. Své kamarádce a prý nevěstě Madlence zas na mikulášském večírku bravurně nalíčil oči. I starší holčičky fascinovaně přihlížely. Potíž byla v tom, že růžovým lakem na nehty. Líčení měla ještě týden. Ale to byl zanedbatelný nedostatek. Podstatné je, že podobné triky ovládá. A to stojí za to podporovat. Kvůli budoucím snachám, jak jinak.

V Praze 14. 12. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce, tentokrát na téma „Zimní boty v zimě? Absurdní!“, čtěte na str. 23