Žena a život

Rozhovory pro vás

Lucie Vondráčková: Už zase skáču přes kaluže

Autor: Martina Vlčková, foto: Alex Hajdu

Je známá svou pracovitostí a nasazením, za které v anketě Český slavík dosáhla (už podruhé) na stříbrnou příčku. Zpěvačka Lucie Vondráčková ale letošní rok nestrávila pouze v záři reflektorů, má za sebou náročnou operaci, která ji naučila radovat se z maličkostí.

---

Při přebírání stříbrného Českého slavíka jste řekla, že v životě jsou věci krásné a věci důležité. Kam řadíte zpívání?
Mezi ty krásně důležité... (usmívá se).

Jak jste se v tom případě cítila, když jste – kvůli náročné operaci nohou – najednou vypadla „z kola ven“?
Já už jsem byla tak unavená, že mi snad na sále ani nemuseli dávat žádnou anestezii. Už asi měsíc před operací jsem měla pocit, že potřebuju spát minimálně čtvrt roku. Takže se mi to celkem dost hodilo. Ale vážně, o mém zdravotním stavu se popsalo moc papíru, aniž bych chtěla. Pravda je taková, že šlo o plánovaný zákrok. Zbořily se mi klenby, a tak jsem dlouho dopředu věděla, že dostanu sádru na obě nohy a do nich ještě dráty. Rozhodně to nebylo ze dne na den, takže pro mě žádné překvapení ani šok.

Pár týdnů jste se ovšem neobešla bez invalidního vozíku. To musela být „zvláštní“ zkušenost...
Řešila jsem spíš technická omezení. Nemohla jsem si dojít na nákup nebo se dostat do některých místností, protože měly moc úzké vchody. To pak máte radost z každého detailu. Potěší vás i taková „maličkost“, že se v noci vyspíte o hodinu déle.

Jak se cítíte teď?
Dobře. Objevila jsem perfektní boty, ve kterých zase můžu šlapat kilometry daleko. Přiznám se, že chůze mi chyběla ze všeho nejvíc. Prestige a Crocsy jsou ale naprostá bomba! Naše doba je moc fajn v tom, že si můžete dovolit neposlouchat módu a její výstřelky. Pohodlí je důležitější, tedy alespoň pro mě.

Po vysokých podpatcích se vám tedy nestýská?
Ani náhodou. V Praze je to celkem nepraktická záležitost. Všude jsou kočičí hlavy, a to si pak uděláte něco s kotníkem, jen to fikne. Na jevišti se mi taky daleko líp hrajou holky, které tancují spíš v keckách. Od malička inklinuju ke street módě. Žádné serepetičky kolem, image moc neřeším. Na sobě nosím to, v čem se cítím fajn, což se týká i vlasů – jednou jsou tak, podruhé jinak. Důležitější mi připadá, abych si nezapomněla knížku do metra.

Nedávno jste převzala zlatou a platinovou desku za prodej svého jedenáctého alba Fénix. Za kmotry vám šli tři kominíci, kteří jsou dneska téměř úzkoprofilové „zboží“. Kde jste k nim přišla?
To byl nekonečný příběh. Pořád jsem je nemohla sehnat. Dva dny před platinovkou jsem to už chtěla vzdát a najednou stál přede mnou pan kominík.

Více se o mladé zpěvačce a herečce dočtete na str. 10–13