Žena a život

DENÍK ŠÍLENÉ MATKY

Strašidla se můžou hodit

Autor: Rebeka Bartůňková

Děti milují strašidelné historky. Vyžadují je vyprávět a naslouchají jim s očima navrch hlavy. Za bílého dne jsou hrdinové a věří, že je zástupy děsivých bytostí nemůžou ohrozit. Když se setmí, všechno je jinak. I když je to dávno, sama si dobře pamatuji mrazení po těle a strach třeba se jen pohnout. Duchové z našich dětských debat stáli přímo nad postelí a oknem mě pozoroval muž v černém hábitu, který, jak všichni věděli, obýval starou chalupu opodál. Všude něco zvláštně vrzalo. Má šestiletá dcera je na tom podobně. Přesto touží už posté slyšet pověst o kruté baronce ze zámku v sousední vsi a o tom, jak její duše nedošla klidu, a proto se zběsile prohání po okolních lesích na splašeném černém koni s ohnivýma očima. Večer pak dítě balancující na pomezí snu a reality nemůže usnout a slyší podezřelé klepání, ba i dusot kopyt z lesa, před nímž je zapotřebí utéci dolů za rodiči. Za oknem vídá obličeje, tu a tam dokonce s vyceněnými zuby, a rozzlobí se spravedlivým hněvem na každého, kdo by ji podezíral ze lži. Což o to, strašidla se někdy můžou hodit, aby dnešním sebevědomým malým prevítům, kteří se jen tak něčeho neleknou, aspoň na chviličku srazila hřebínek.
Někdy ale opravdu nepřicházejí vhod. Když si večer konečně sednete s knížkou a nejméně od každé desáté řádky vás vytrhne dítě pronásledované přízraky, nejde pochopitelně o nic roztomilého. Stejně tak během posezení s přáteli nejste zvědaví, aby vás od sklenky vína a zásadních debat tahalo nějaké opyžamkované stvoření – samo s postupujícím večerem připomínající přízrak – ke své postýlce, kde vám nezbude nic jiného, než je držet nekonečně dlouho za ruku. Děti se taky zajímají, čeho se bojím já. Odpovídám, že zlých lidí, a beru to jako příležitost připravovat je na všechna skutečná nebezpečí. Má dcera tomu rozumí, ale zatím si z toho moc nedělá. Možná ale dočasně vlastní jakési radary na rozpoznání reálného ohrožení.
Minulý týden jsem s nimi byla sama na výletě v Beskydech. Zřejmě mi v tom předvánočním čase zamotalo hlavu veskrze jarní počasí a zapomněla jsem, jak brzy se setmí. Vraceli jsme se z hřebenové túry a auto bylo pořád dost daleko. Děti přestaly pobíhat okolo, tiskly se ke mně a už se nedožadovaly žádných strašidelných příběhů.
Tma na louce houstla a z černého lesa, kterým jsme měli projít, se najednou začalo ozývat dost příšerné kvílení. Syn se rozplakal a dcera se s nefalšovaným zděšením dožadovala vysvětlení. Uklidňovala jsem je, že to jen pokřikuje nějaký opilec, i když přiznávám, že osobně bych v tu chvíli dala přednost hejkalovi. Uhnout nebylo kam, vrátit se nešlo, leda na pusté kotáry. Na kraji lesa jsme narazili na pobudu, kterého jsme toho dne už kdesi potkali, když do sebe ve svetru obaleném listím házel rumy. Teď tu stál, divně se culil. Náš pes temně vrčel. „Sama,“ uchechtl se spokojeně beskydský bezdomovec. „Nebojíte se?“ Zastoupil mi cestu. „Ne, nashle,“ obešla jsem ho a drtila ručičky ve svých dlaních. Tu se mi dcerka vytrhla, dala si ruce v bok a spustila: „To víte, že se bojíme, když tu tak hulákáte! Takže buďte laskavě ticho. Jste tady v lese.“ Nechali jsme zkoprnělého chlapa stát a šli dál. Zatím je zřejmě pořád ještě příliš brzy na vysvětlení, že i čert z pekla může být proti lidským příšerám docela milá bytost. Ale přesto, klobouk dolů.

V Praze 29.11. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce, tentokrát na téma „Chci chodit včas!“, čtěte na str. 23