Žena a život

VZTAHY NARUBY

Mami, tati, ježíška slavím s přáteli

Autor: Alice Rossi

Ruku na srdce. Kdo je vám v současné době blíž, vaši příbuzní nebo přátelé? Průzkumy totiž ukazují, že přátelské vazby jsou pro víc než šedesát procent lidí důležitější než ty rodinné.

Italové by nad podobným sdělením nevěřícně kroutili hlavou. Pro ně je totiž rodina vším. Za ni se budou rvát a hádat do bezvědomí. Vždyť si také potrpí na pravidelné rodinné sešlosti (nejraději u prostřeného stolu) – rodiče, prarodiče, často i bratranci, tety a strýčkové. Krev není víno, razí heslo. V Čechách se na rodinných hodnotách tolik nelpí. A nechci polemizovat, jestli je to dobře či špatně. Já sama jsem si tuhle skutečnost uvědomila o vánočních svátcích zhruba před pěti lety. Jela jsem na povinnou rodinnou návštěvu a přistihla se při myšlence, že bych byla raději někde úplně jinde.
Proč mám udržovat vztah s pánem, který je o generaci starší, má jiné názory a žije úplně jinak než já? Jen proto, že je to můj strýc? Proč s ním mám strávit půl dne, když bych se mohla bavit se svými skutečnými přáteli? Něco podobného si možná říkáte i vy. Jen v sobě stále necháváte převážit pocit: „Je to přece rodina. Alespoň jednou do roka bychom se měli vidět!“ Nemám nic proti rodinným vazbám a vřelým vztahům mezi rodiči a sourozenci, ale když to v rodině, jak se říká, neklape nebo nám návštěvy nejsou zrovna po chuti, není důvod udržovat je za každou cenu. „V poslední době si spousta lidí hledá či zakládá alternativní rodiny,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková. Přiznává, že to jsou většinou lidé mladších generací (naše babičky by zřejmě na něco takového nepřistoupily), kteří nežijí tradičně, lidé, kteří ctí především důvěru, úctu a přátelství, jen to zkrátka ve své rodině nenašli. Uvědomili si, že lpět na rodinných vztazích není zas tak životně důležité.
I já si dlouhou dobu dělala hlavu s tím, „co na to řekne moje rodina“, „kdy uvidím svou rodinu“. Pak mi došlo, že to jsou jen tradice, které mě svazují. Že to není skutečná potřeba. Že je to spíš nutnost, kterou jsem si vzala ze svého dětství. Když jsem začala připravovat tohle téma, spousta mých kamarádek se mi přiznala, že taky dává přednost kamarádům před rodinou. „Do té doby, než jsem se rozvedla, bylo v naší rodině všechno v pořádku,“ líčila třiatřicetiletá Alena, jedna z mých kamarádek. „Všichni jsme se rádi navštěvovali a já cítila, že za mnou rodina stojí. S rozvodem nesouhlasili, stále zdůrazňovali, že to nemám dělat, že mám dvě malé děti a že už si nikdy nikoho nenajdu.“ Nakonec se rozvedla a nového partnera celkem bez problémů našla.

S přáteli jsme rodina. I když trochu podivná

Alice (29), Vlado(29), Ilona (30), Bohdan (27)
Kdykoli jsem se dívala na seriál Přátelé, říkala jsem si: „Ve skutečnosti by to nikdy takhle nefungovalo.“ Žít v jednom domě, vidět se denně, být si neustále nablízku, chodit do jedné kavárny... Dnes něco podobného sama zažívám. A možná to není tak vtipné jako ve zmiňovaném seriálu, ale je to realita. Žiju v jednom domě se svým přítelem Vladem a jeho (teď už i mými) přáteli (sourozenci Ilonou a Bohdanem). A jsme v podstatě jedna rodina. Denně se scházíme na večeři, trávíme večery v kamarádově kavárně, jezdíme na společné dovolené.
Nikdy jsme nic podobného neplánovali. Oni obývali malý byt v Dejvicích, my s partnerem žili na druhém konci města. Když nám přišla nabídka na dva volné byty v jedné vile, neváhali jsme ani minutu. Od té doby jsme jako v seriálu Přátelé. Včetně nočního vyjídání lednic, půjčování aut a stěhování velkých kusů nábytku. Potrpíme si i na společné snídaně, na kvalitní kávu, na degustaci dobrého vína. Spousta lidí naši „komunitu“ nechápe. Stále se ptají: „Vám nevadí, že k vám chodí bez pozvání? Že od vás mají klíč? Že jste stále spolu?“ Nevadí. Jsme rádi, že se večer můžeme sejít u jednoho stolu, povědět si, jaký jsme měli den, svěřit jeden druhému svá trápení.
Rádi pořádáme kulinární party, kam pozveme všechny známé. Milujeme návštěvy Ilonina přítele, lékaře, který dbá o naše zdraví, rádi chodíme do kamarádova podniku popíjet dobré víno, stejně tak s nadšením trávíme víkendy na jejich rodinné chalupě, zájezdním hostinci ze 16. století. Vtipné na tom je, že jsme skamarádili i své rodiče, které taky často zveme na návštěvy, a všichni společně budeme trávit Vánoce. Zkrátka fungujeme jako rodina. I když trochu podivná.

Více o netradičních rodinách čtěte na str. 102–105