Žena a život

Rozhovory pro vás

Libor Šula: Málo mužů se umí chovat

Autor: Alice Rossi, foto: Alexandr Hudeček

Miliony žen ho milují. Nejen proto, že dokáže vymyslet účes, který jim padne, nebo že hezky stříhá. Hlavně proto, že se LIBOR ŠULA umí za ženské pohlaví skvěle prát. Jen škoda, že ho muži častěji neposlouchají.

Dnes je z vás prvotřídní, známý kadeřník, ale jaké bylo období, kdy jste byl obyčejným klukem z vesnice?
Já jsem nikdy nebyl úplně obyčejný. Vždycky jsem se trochu lišil od ostatních. Nevypadám ani jsem nikdy nevypadal jako typický Čech. Jsem tmavý typ, takže si spolužáci mysleli, že jsem cikán. Navíc jsem byl vždy nejvyšší ze třídy a nikdy mě nebavily takové ty klasické klučičí lumpárny. Tím jsem se odlišoval a cítil to jako hendikep. Každý den jsem se ujišťoval: „Zítra to bude ve škole se spolužáky určitě lepší.“ Říkal jsem si, že se to jednou všechno změní. Ale místo abych se snažil přiblížit většině, lišil jsem se čím dál víc. Pochopil jsem totiž, že můžu mít úspěchy i v něčem jiném než v tom, že se trefím do koše na basket.

Kadeřník bývala pro muže neobyklá profese. Inspiroval vás film Střihoruký Edward?
V době, kdy jsem o tomhle povolání začal uvažovat, to snad ještě ani nebylo natočené. Zhruba od mých devíti let mi bylo jasné, že chci stříhat. Jenže jak říkáte – kluk a kadeřník... To nešlo dohromady. Navíc rodiče se k mému snu moc kladně nestavěli. Takže jsem nakonec šel na integrovanou střední školu technologickou. Kdyby to fungovalo, jak si to představovali naši, tak bych teď asi seděl u kreslicího prkna a navrhoval jeřáby.

Z technické školy k profesi kadeřníka? To je dost zásadní odbočka...
Po maturitě, někdy kolem roku 1994, jsem vyrazil do světa. Tehdy jsem už věděl, že chci být kadeřník. V Čechách v té době fungovala jen jedna soukromá škola tohoto směru, ale v zahraničí jich byla celá řada. Začal jsem se tedy učit tam. Naivně jsem si myslel, že až se vrátím do Čech, všichni mi tu utrhají ruce. Že si řeknou: „On se učil stříhat v Itálii a ve Španělsku, toho v salonu potřebujeme.“ Jenže to se nestalo. Pořád tu fungovala neuvěřitelná byrokracie a všude po mně chtěli český výuční list. Nechtěli mi dát práci, i když jsem stříhat uměl. Nakonec jsem si musel vzdělání přece jen doplnit, jinak bych vůbec nemohl vzít nůžky do ruky.

Diář máte plný na dlouho dopředu a zákaznice chtějí, abyste je stříhal právě vy. Jak se z běžného kadeřníka stane profík, který ze svého jména udělá značku?
Myslím, že to bylo hlavně mou tvrdohlavostí. A také tím, že mám ke své práci smířlivý přístup. Vím o sobě, že jsem jen kadeřník, a na nic víc si nehraju. Spousta mých konkurentů tento přístup nemá. Myslí si, že jsou umělci, a zapomínají, že jsou tady především pro lidi. Dost mi také na začátku pomohlo, že jsem vyhrál několik kadeřnických soutěží. To byl dobrý odrazový můstek. Chtěl jsem se poměřit, vyzkoušet to. Když jsem viděl, že to zafungovalo, tak jsem se stáhl. Nejsem soutěživý.

Vás nebaví vyhrávat?
To mě moc baví. Jenže když já jsem na prvním místě, tak někdo musí být druhý. A to mě vždy mrzí. Protože ten druhý a třetí na tom pracovali se stejným nasazením jako já. Když ke mně přijde klientka z jiného salonu a já vidím, že má špatně ostříhané vlasy, tak kolegu nepomlouvám. Věřím, že ten, který ji stříhal, do toho dal ze sebe to nejlepší. Podle mě neexistují lidé, kteří by chtěli dělat špatně svoji práci. Proto nemám rád soutěže. Myslím si totiž, že posoudit kadeřnickou práci je v podstatě nemožné. Je to stejně tak absurdní jako soudit krásu.

Celé znění rozhovoru si přečtěte na str. 98–100