Žena a život

Deník šíleného otce

Děti do města prostě nepatří

Autor: Jan Vávra

V poslední době se cítím jako velký světák. V září jsem byl v Londýně, v říjnu v New Yorku a v listopadu v Berlíně. Cestování mám rád, a protože jsem městský člověk, je pro mě prodloužený víkend v cizí metropoli ideálním relaxem. Avšak přiznávám, že prcek se těchto výletů ještě neúčastní. V prvé řadě si říkáme, že pro něj není rozdílu mezi Prahou a Londýnem. Památky ho nezajímají, v hospodách ho to baví jen do té doby, než se nají, a do music klubu ho nepustí, neboť mu evidentně ještě nebylo 18 let. Navíc je faktem, že dětská hřiště a prolézačky jsou stejné všude na světě a kvůli nim nemusí cestovat tisíc kilometrů. My s manželkou se tedy na těchto výletech vracíme do doby bezdětné, kdy se program tvoří jen na základě vlastních přání a rozumných domluv mezi dospělými. Přestože jsem měl vždycky pocit, že má drahá polovička je relativně komplikovaná osoba, je s ní stále mnohem jednodušší dohoda než s tím malým tvorečkem. Abych to uvedl na názorném příkladu: Má žena chápe, že nemůže mít všechny kabelky na světě, naproti tomu prcek zatím nepochopil, že vlastnit všechna autíčka na světě opravdu nelze. Ze samostatného cestování jsem zpočátku neměl úplně dobrý pocit. Vlastně mě napadalo něco o tom, jaký jsem sobecký otec, který synovi neumožňuje prožít totéž, co si užívám já sám, že kvůli troše vlastního pohodlí mu bráním v poznání nových měst, kultur a lidí. Potom jsem se však pozorně rozhlédl nejdříve na londýnské a poté na newyorské ulici a zjistil, že mi tam Má žena chápe, že nemůže mít všechny kabelky na světě. Synovi to s autíčky ještě nedošlo. v porovnání s Prahou něco chybí. Nejsou tam maminky s kočárky ani rozdovádění pětiletí až desetiletí caparti. Když už na nějaké malé děti narazíte, jde evidentně o malé turisty, které vlečou za ruku rodiče a snaží se je nadchnout pohledem na nějakou proslulou katedrálu. Což, jak si pamatujeme všichni z dětství, je ta největší otrava. Po tomto poznání jsem si tedy položil otázku, proč to tak je, a hned jsem si odpověděl, že tato velkoměsta neladí s dětským světem, Američané, Britové a Němci jsou velkými a civilizovanými národy, vědí, co dělají. Prostě děti do těchto měst vlastně nepatří. Takže touto cestou jsem si sám odboural pocit viny: nejen že prcka o nic nepřipravuji, naopak jej ještě chráním. :-) Když jsem s touto teorií seznámil ženu, která má vcelku opačný názor a je připravena brát jej s sebou kamkoli, konstatovala, že jsem byl vždycky šikovný v zahánění výčitek svědomí. Dále mě poučila, že rodiny s malými dětmi nebydlí v centrech velkých měst prostě proto, že dostatečně velký byt si na Manhattanu či někde u Trafalgar Square může dovolit opravdu málokdo. Vím, má pravdu. Takže jsem se rozhodl polepšit: v lednu jedeme do Itálie na hory a bereme ho s sebou. Jsou mu tři roky, je tedy načase stoupnout si na lyže. A že my si holt tolik nezalyžujeme? Že nebudeme trávit každý večer v horských barech, ale čtením Krtečka? Ano, to je úděl rodičů, říkám s obětavým výrazem ve tváři. Doma zavládla radost, manželka můj přístup ocenila. Do té doby, než se ke mně naklonila zrovna ve chvíli, kdy jsem měl otevřené internetové stránky s nadpisy typu „lyžařská škola pro nejmenší“, „i na horách se vám postaráme o dítě celý den“ a podobně. Ano, oběti je třeba přinášet. Ale zároveň přece nesmíme přestat myslet ani na svou zábavu a pohodlí. :-)

V Praze 13. 11.

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má tříletého syna Honzu jr.

Deník šílené matky, tentokrát na téma „Milovníci řádu“, čtěte na str. 30