Žena a život

DENÍK ŠÍLENÉ MATKY

Proč (ne)jezdit na výlety

Autor: Rebeka Bartůňková

Když zapátrám v paměti, jak jsem trávila mateřskou s dětmi, převládá vzpomínka na neustálé přesuny, balení a vybalování. Pokud jsme nebyli na chalupě, vyráželi jsme na výlety. Ani odporně lezavá zima mě neodradila. Zůstalo nám to. Co na tom, že bych po pracovním týdnu plném stresu raději zvolila jiný program. Namátkou bych vybrala kteroukoli z následujících možností: V posteli s knížkou/v posteli bez knížky/v restauraci na obědě/v kině/doma u DVD a filmů, které mi v kině utekly (což je většina dobrých filmů od roku narození prvního z dětí)/v kavárně/v baru. Nic z toho se však nestane. Všechny podobné víkendové aktivity zanikly s dobou „před dětmi“. To je ta dávná doba, která v mém současném časoprostoru zaujímá asi stejné místo jako pravěk. Po týdnu v práci je tu také pocit viny, že jste se dětem dost nevěnovali. Ani vás nenapadne plánovat něco bez nich. Takže co? Vyrazíme na výlet. Jsme veselí, těšíme se, jak si to spolu hezky užijeme. Potíž je v tom, že dětem je to srdečně jedno. Nehodlají ustoupit ze sebestředného vědomí, že všechno se děje kvůli nim a pro ně. Nějaký vděk? Proč? Všechno, co pro ně děláme, je asi stejně samozřejmé, jako že ráno vyjde slunce. Peklo začíná už ve chvíli, kdy opouštíme byt. Kdysi dávno v těch skoro pravěkých časech jsme prostě vyšli ven. Teď se všichni motáme po bytě a hledáme ztracené čepice, boty, batohy a hračky. V momentě, kdy se zdá, že máte vyhráno, ne- boť obě děti stojí v předsíni oblečené a obuté, se musíte vrátit do ložnice pro psa, který se zoufale rozštěkal, protože správně pochopil, že jste ho tam zapomněli. V předsíni vzápětí najdete jedno z dětí sice na stejném místě, ovšem nyní zcela nahé. Z nesrozumitelného nářku po delší době pochopíte důvod. Šlo prý o shrnutou ponožku v botě. Zjevně tlačila tak nesnesitelně, že bylo nutné strhat ze sebe všechno šatstvo. Proto nikdy nepočítejte, že byste odjeli podle plánu. I když vyrážíte už po obědě na hrad vzdálený slabou půlhodinku od Prahy, není zdaleka jisté, že stihnete poslední prohlídku. Hrůza pokračuje v autě. Když se vám konečně podaří zmítající se děti přikurtovat do sedaček, naložit všechny bundy, čepice, pití, hračky, batohy a vyrazit, vypukne ohlušující vřava. Děti se vzadu začnou mlátit a krást si hračky. Každé si už vybrousilo specifický a pro okolí naprosto nesnesitelný tón řevu. Laura spustí kvílivý nářek přerušovaný vzteklými skřeky a Kuba se rozeřve tak děsivě, že by kolemjdoucí mohli nabýt dojmu, že jste mu ucvakli dveřmi kus ruky. Ve skutečnosti jde o spor týkající se jakéhosi plyšáka. Do řevu se už dáte i vy a jejich otec. Chabé pokusy odvést pozornost (vidíte ty hezké ovečky?) stejně jako zásahy (nech ji být, mlčte nebo vás vysadím) se zcela míjejí účinkem. Smůla vás provází dál. Na parkovišti u hradu zjistíte, že chybí jedna bunda. Čím to asi je, že zrovna ta vaše? Můžete se utěšit tím, že plyšáka jste nezapomněla ani jednoho. V naprosté fiasko se pak promění návštěva hradu, neboť jste již po čtvrthodině vyvedeni z loveckého sálu. Průvodkyni ruply nervy ve chvíli, kdy váš malý prevít shodil kovový sloupek s provazem oddělujícím návštěvníky od vzácných exponátů. Odcházíte se zdrcujícím pocitem, že nevděčnější a zlobivější děti nikdo nezplodil. Návštěvu restaurace už neriskujete. Zbytek odpoledne v bytě proběhne nečekaně klidně. Děti si hrají. Hádají se jen trošku. Není prostě jednodušší zůstat doma? Můžete se svalit do křesla. Jste pány svého prostoru. To, že vám při tom někdo skáče po hlavě, už vás nemůže rozhodit.

V Praze 30. 10. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce, tentokrát na téma „A pak že ženy jsou drbny“, čtěte na str. 31