Žena a život

TATTOO

Jedna kérka nestačí

Autor: Kristýna Mazánková, foto: Ondřej Košík

Tetování nás už nešokuje. Snad jen v bazénu nebo ve sprše nás zaujmou rozsáhlé ornamenty, které sledujeme s obdivem či rozpaky. Ale kde kérky pořád ještě nečekáme, jsou úřady nebo nemocnice. Policistka, notářka, lékařka s výraznou ozdobou na kůži. To je šok. Nebo už taky ne?

Přijdete na jednání ke své advokátce, které probíhá standardně do chvíle, než si právnička odloží sako a nabídne vám pohled na barevný květinový ornament na ruce. Cítíte se zaskočena? A co třeba u zubní lékařky? „Otevřte ústa, prosím,“ řekne, sáhne vám do úst a vy zahlédnete na zápěstí kérku. Hodí se tetování na viditelných částech těla pro profesi, jejíž součástí je styk s lidmi? I když i barmanka má v popisu práce, že se každý den potká se spoustou lidí, a v jejím případě nás kérka nepřekvapí. Takže nám tetování vadí jen u profesí, před nimiž cítíme respekt? Kde bychom to zkrátka nečekali, jako je tomu u notářů, advokátů či lékařů. Jak v takové chvíli zareagujeme? Co si pomyslíme?
V někom vytetovaná ozdoba na viditelných místech možná vyvolá nelibost, mně je dotyčná osoba v tu chvíli mnohem sympatičtější. Sama jsem totiž nositelkou tetování a baví mě lidi, kteří se nebojí odlišnosti a rádi své okolí i trochu šokují. Přesto já sama jsem si pro obrázek na kůži vybrala místa, která můžu kdykoli zakrýt, když jdu na pracovní pohovor, schůzku, nebo na jednání na úřadech. Zkrátka nechci, aby mě tetování hendikepovalo. Tam všude nosím takový oděv, aby tetování vidět nebylo. Jiná situace nastává, když jdu třeba do bazénu. Všímám si, že dost lidí mé rozměrné tetování na paži a na zádech přinejmenším udivuje. „Proč to máte?“ To je jedna z obvyklých otázek, na které se tetovaných okolí ptá. „Protože se mi to líbí,“ odpovídají nejčastěji. Ale tak odpovídají ti, pro něž je tetování jen estetická a trendová záležitost (to jsou ty vytetované bezduché ornamenty nad kostrčí, nepochopitelné čínské Synflorix inzeraty znaky apod.).
Já patřím k lidem, pro které je tetování symbolem. Ale ani já na podobné otázky o důvodech tetování na své kůži neodpovídám ráda. Jen když vidím opravdový zájem, možná dotyčnému povyprávím příběh o dárku od babičky, který souvisí právě s tím, co mám vytetované na zádech. Když mi bylo asi třináct, babička mi věnovala keramický talíř s kresbou od Alfonse Muchy. Rázem jsem měla pocit, že jsem v jejích očích dospělá, když mi místo panenky nebo parády dala umělecký předmět. Muchu jsem si i díky babičce zamilovala a jeden z jeho slavných obrazů se stal předlohou pro mé tetování. Důvody k zdobení těla ale bývají různé – a většinou souvisí s důležitým zážitkem, životní cestou nebo lidmi, kteří vám vstoupí do života a ovlivní vás.

K tatérovi byste měla přijít s VLASTNÍM nápadem. Kérky musí být osobité. ORIGINÁLNÍ stejně jako jejich NOSITELKA.

Veronika Kostrouchová, 26 let,

laboratorní technička

Jako laboratorní technička pracující v nemocnici musím v práci chodit v nemocniční uniformě. Tetování zakrývám, i když o něm kolegové vědí. Mám hodně kérek a každá má pro mě velký význam. Nejvíc pro mě znamená ta na hrudníku. Nechala jsem si ji udělat kvůli kamarádovi, který už nežije. Kladu důraz na symboliku. Vlaštovky znamenají věčnost a nesou stuhu s nápisem Never Forget. Reakce na své tetování zažívám dnes a denně. Vzpomínám na zážitek z letiště v Tel Avivu. Prošla jsem kontrolou zavazadel, slečna, která mě prohlížela u pasové kontroly, byla mými kérkami nadšená. Bylo to moc příjemné. Nakonec zavolala vysílačkou své dvě kolegyně, aby se na mě přišly podívat. Bylo to prostě vtipné a milé.
Teď si tak uvědomuju, že vlastně nikde v zahraničí neberou tetování jako něco strašného a děsivého, ale jako naprosto přirozené vyjádření osobnosti a vztahu k umění.
Je zvláštní, že špatné reakce jsem zažila pouze v Čechách. Vždycky to bylo buď od lidí, které neznám, od kolemjdoucích, nebo zažívám přehnaný obdiv v rámci večerního povyražení v klubech. Vždycky mě zarazí, že se lidi nestydí nepokrytě zírat! Chápu sice, že se mé tetování nemusí líbit každému, ale já taky neřeším na ostatních věci, které se zase nelíbí mně. Jsem tolerantní a totéž očekávám od ostatních.

„Moje kérky ke mně patří jako mé oči, nikdy se jich nebudu chtít zbavit,“ říká v příběhu pětadvacetiletá Kristýna. Opravdu? Co na to čtyřicetiletá kérkařka? Další příběhy i to, proč v některých profesích tetování nečekáme, čtěte na str. 98–105