Žena a život

Deník šíleného otce

Souboj o oblíbenějšího rodiče

Autor: Jan Vávra

Maminka a tatínek jsou dva různé živočišné druhy. Zkušeným rodičům jistě neříkám žádnou novinku, ale já jsem to i přes různá varování či ironické poznámky zkušenějších kamarádů – otců moc nevnímal. V prvním roce synova života mně manželčin a můj přístup k výchově, respektive starání se o to roztomilé miminko, nijak zásadně odlišný nepřipadal. Jistě, muž má hendikep, že nemá na hrudi továrnu na potravu, a tím je v získávání sympatií znevýhodněn, ale s tím jsme my otcové smířeni. Víme, že zásadní útok na synovu přízeň přijde poté, co bude schopen vnímat i něco jiného než jen maminčina prsa, třeba až se ozve „volání fotbalového míče“. Přesto jsme s manželkou měli a stále máme v otázkách výchovy mírné teoretické rozpory. Nevidím je jako super zásadní, spíše se nesou v typické v rovině muž versus žena. Já jsem tolerantní k věcem typu nepořádek, což manželka není. Naopak ona by mu koupila všechno, co si řekne a vidí v každém hračkářství, kdežto já mám tendenci říkat něco o tom, že „dnešní děti si těch hraček neváží, my měli jednoho igráčka, a jak jsme ho milovali“. Naopak já manželku zlobím, když (opravdu z legrace) vyhrožuji, že ho k patnáctým narozeninám vezmu někam do šantánu. Aby se připravil na ženy a do věku dospělosti vstupoval vybaven patřičnými zkušenostmi a nedělal ostudu našemu rodu. Ona na to (také doufám z legrace) replikuje, že taková, která by si ho zasloužila, se ještě nenarodila a bůhví jestli se někdy narodí. Takže takto to u nás doma zhruba máme. Já s ním boxuji a blbnu, maminka se s ním mazlí a hezky povídá. Vím Od určitého věku dítě chápe, že něco se nesmí vůbec a něco se nesmí s maminkou. dobře, že nepopisuji nic neobvyklého a že pro život jsou oba přístupy správné a doplňují se. Ale znáte to, určitá žárlivost existuje i mezi rodiči: koho radostněji přivítá, když si ho po víkendu vyzvedáváme u babičky? Trivialita, ale přece jen… Občas jsem byl přesvědčen, že v tomto nesmyslném a nikdy nahlas nevyhlášeném souboji mírně vedu. Přece jen jsem chlap, a tudíž vím, že nejdůležitější pro každého kluka je zábava a lumpárny. A v tom jsem určitě lepší. Manželka byla jedničkářka a miláček učitelek, já jsem nosil domů dvojky z chování a většina kantorů mě považovala za přidrzlého frajírka bez respektu k učitelskému stavu. Svou mírnou převahu jsem si budoval například spiklenectvím. Od určité doby dítě dobře chápe, že něco se nesmí vůbec a něco se nesmí jenom s maminkou. Pravidelné čtenářky mých sloupků vědí, že už odmala jsem svého potomka učil sprostá slova. Vím, že to od mnoha z vás opět schytám, ale nemůžu si pomoct: když si dvouleté dítě marně snaží obout boty a po pětiminutovém boji pronese dětským hláskem „do prdele“, působí to neskutečně roztomile. Anebo jsme vyvinuli dokonalý systém rvaček, při nichž prcek vřeští blahem, hrozí zdemolování půlky bytu a věta „dám ti pěstí do břicha“ patří k těm nejmírnějším. Ale „souboj“ o oblíbenějšího rodiče skončil minulý týden a prohrál jsem na celé čáře. Prcek onemocněl klasickou chřipko-rýmo-kašlem a mě zcela vyřadil ze zorného pole. Medicínu chtěl jedině od maminky. Když se v noci probudil a s pláčem přišel do ložnice, dožadoval se maminky. Moji nabídku, že si s ním půjdu lehnout, drsně odmítl: „Nechci tatínka, chci maminku.“ Podobně to proběhlo ve stovce různých situací. Když to udělal postoprvní, naštval jsem se (oficiálně z ohleduplnosti k manželce, aby se mohla vyspat) a vynadal mu, že mu holt tatínek musí stačit. Obratem mi vysvětlil: „Když maminka je hodná a spolu se pereme a já se teď nechci prát.“ Takže jsem se rozhodl, že trochu uberu a projevím něco z něžnější části své osobnosti. Když jsem to říkal manželce, poznamenala, že pro začátek bude stačit, když dítěti s horečkou přes 38 stupňů přestanu říkat „simulante“. Asi na tom něco bude. :-)

V Praze 16. 10. 2009

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má tříletého syna Honzu jr.

Deník šílené matky, tentokrát na téma „Co takhle se rozkrájet na tisíc kousků“, čtěte na str. 28