Žena a život

Rozhovory pro vás

Andělská Daniela Peštová

Autor: Jana Ciglerová, Redaktorka MF Dnes, foto: Matúš Tóth

Daniela seděla v kavárně Café Deco o něco déle, protože tam přijela i s dvěma svými dětmi, které vyzvedávala z nedaleké mezinárodní školy. Paľo Habera, Danielin partner, se mezitím staral o jejich nejmladšího syna Paula Henryho. Půlroční miminko bylo podle maminky v nejlepších rukou. „Paľo je ten typ otce, který se rád stará,“ řekla Daniela spokojeně a dceři Elle vedle u stolu anglicky poradila, jak se správně pije z brčka.

---

Vy mluvíte na svoje děti anglicky?
Většinou ano. Doma je naším společným jazykem angličtina. Vydrželo nám to ještě z doby, kdy jsme žili v Americe. Náš třináctiletý Yanick tam strávil větší část života a Ella první dva roky. I proto mají oba americké občanství.

A rozumějí česky?
Rozumějí. Jednak už za ty čtyři roky češtinu pochytili, pak se učí česky ve škole a já na ně česky odmalička mluvila. Chtěla jsem, aby se domluvili s babičkou a dědečkem.

Připravovala jste je tím na to, že tady jednou budou žít?
Tak to určitě ne. Vůbec jsem netušila, že se do Česka jednou vrátím. Ve snu mě to nenapadlo.

Bylo těžké po tolika letech z Ameriky odjet?
Nebylo to zas tak těžké, protože já jsem zrovna neměla tolik práce a Paľo se tehdy stal porotcem v SuperStar. Taky New York s dětmi není to samé co New York bez dětí. V metru nejsou eskalátory jako tady, s kočárkem se musíte tahat po schodech, navíc je tam v létě strašné vedro. Každé setkání s jinými dětmi musí být přesně naplánované, protože každé dítě chodí do mnoha kroužků a má čas do poslední minuty zorganizovaný. To Praha je pro rodinu mnohem příjemnější město k žití. Bydlíme tady v lese, za oknem nám chodí bažanti, a když chceme, tak jsme za pár minut jízdy v centru.

Chybělo vám něco českého?
Nikdy jsem nepatřila k lidem, kteří trvají na tradicích a dobře známých věcech. Znám krajany, kteří plakali v New Yorku po českém chlebu a jezdili si až do polské čtvrti pro české potraviny. To mně bylo úplně jedno. Spíš jsem se vždycky přirozeně přizpůsobila tomu, co bylo.

Musím říct, že mě překvapilo, když jste se vrátila.
Proč?

Když si ráno řeknete, že budete mít dobrou náladu a jen tak vám ji něco nerozhodí, budete mít příjemnější den a s tím i lidi kolem vás. Tak jeden den jste na titulní straně Sports Illustrated a jste hostem nejprestižnějších amerických pořadů od The Good Morning Show po The Tonight Show with Jay Leno, které sledují desítky milionů lidí. A pár dní nato žijete v domě uprostřed lesa v maličké pražské čtvrti, vaříte a staráte se o děti.
Asi kdyby se to stalo v pětadvaceti, tak bych to nezvládla. Ale pro fázi života, ve které jsem teď, je to ideální. Navíc, jak pozoruju ve svém oboru, tak spousta lidí se vrací do svých původních zemí.

Jak to?
Buď je tam přivede partner jako mě, nebo tam dostanou práci, nebo je prostě táhnou kořeny. Nejsem zase taková výjimka, nemyslete si.

Jaké to bylo u Jaye Lena? (Moderátor jedné z nejsledovanějších late night show na světě, stejný formát jako Uvolněte se, prosím Jana Krause - pozn. red.)
On je ze všech těch večerních moderátorů nejpříjemnější. Conan O’Brian je taky fajn, ale Jay Leno je největší sympaťák. Je strašně milý a příjemný.

Byla jste nervózní?
Poprvé ano. Nevěděla jsem, jaké to bude, nikdy nevíte, na co se vás zeptá. Ale podruhé už jsem byla úplně v klidu.

A jaký je David Letterman?
Tak k tomu jsem se jít neodvážila. Několikrát mě zvali, ale já vždycky odmítla. On je ostřejší a rád šťourá do lidí, prostě jsem si netroufla.

Když si ráno řeknete, že budete mít dobrou náladu a jen tak vám ji něco nerozhodí, budete mít příjemnější den a s tím i lidi kolem vás.

Stejně nechápu, jak si po takových zážitcích zase zvyknete zpátky v malé Praze.
Protože tenhle módní život není důležitý. Je to příjemné, ale není to realita. Je určitě fajn bydlet v pětihvězdičkových hotelech, létat soukromými letadly a nemuset si pomalu ani nalít vodu do sklenice. Ale já vždycky věděla, že za pět minut bude moji práci dělat jiná dívka, a brala jsem ty požitky s pokorou.

S pokorou? To jste musela být hodně odlišná od ostatních, ne?

Ne, většina modelek je nohama na zemi. Samozřejmě je tam pár trhlých, se kterými to zamává, ale to ony jsou odlišné od ostatních. Je strašně důležité, v kolika se dívka do modelingu dostane. Jestli třeba v devatenácti jako já, kdy už je hotová osobnost, nebo v patnácti, kdy je to ještě dítě.

Která je třeba trhlá?
Tak o těch nejznámějších to všichni víme a ostatní není třeba jmenovat.

Z krize je trend

Co vám tady z Ameriky nejvíc chybí?
Asi ten obecný pozitivismus. Čert vem bio kuře nebo shnilou zeleninu v Tesku, ale to, že jsou lidi negativně naladění a zachmuření, že pořád někomu musíte něco dokazovat, je opravdové minus. Spousta Čechů a Češek namítá, že ten všeobecný optimismus v Americe je falešný, ale není to pravda. Prostě když si ráno řeknete, že budete mít dobrou náladu a jen tak vám ji něco nerozhodí, budete mít mnohem příjemnější den a s tím i lidi kolem vás.

Už jste se rozhodli, jestli tady budete žít? Nebo odtud zase někam odjedete?
Nerozhodli. Mě už život naučil nic neplánovat. Je to ztráta času. Dřív jsem si život naplánovala a pak bylo všechno úplně jinak. Řekli jsme si, že až bude potřeba změnit místo, kde žijeme, tak ho změníme. Návrat do Česka neberu jako definitivní, uvidím, jaké potřeby budou mít děti a těm se přizpůsobíme.

Podepsala se finanční krize nějak na vaší práci?
Je to hodně cítit. Nefotí se tolik, protože klienti nemají tak vysoké rozpočty na focení. To, co se fotilo ve dvaceti dnech, se dneska musí stihnout za osm, místo šesti modelek jsou jenom tři, místo tří „velkých“ je jen jedna „velká“ a zbytek jsou neznámé, levnější modelky. Stačí se podívat do módních časopisů a máte jasno.

Celé znění rozhovoru nejen o rodině, třech dětech a SuperStar čtěte na str. 20–27.