Žena a život

ÚSPĚŠNÁ KARIÉRA

Zapálené pro práci

Autor: Jana Benešovská, Alice Rossi a Martina Coufalová, foto: Saša Dobrovodský a Alexandr Hudeček

Co spojuje čtyři manažerky z tak odlišných oborů, jako jsou internet, káva, kosmetika nebo propagace? Nadšení, nápady a s tím související úspěch.

Z New Yorku jsem si kromě profesních zkušeností přivezla i Punťu

Monika Koblerová, 35 let,

šéfka komunikace a strategie zahraniční prezentace Českých center

Naplňuje všechny představy o úžasné ženě. Je stylově oblečená, usměvavá a srší z ní neskutečné množství energie a pozitivní nálady. Pět let pracovala v New Yorku, kde řídila tamější České centrum a měla rozhodující vliv na to, jaký obraz si o Češích vytvoří místní lidé. V New Yorku se snažila prosazovat hlavně českou kulturu a byla v té obrovské nabídce úspěšná, podařilo se jí Američany zaujmout. České centrum za jejího vedení ročně uspořádalo přes sto akcí, které oslovily více než sedmdesát tisíc návštěvníků. Loni na podzim se vrátila domů a o propagaci České republiky a české kultury usiluje z pražské centrály Českých center. „Mám ráda změny. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že se mi po životě v New Yorku nestýská,“ říká. Pravidelně se tam vrací, aspoň jednou za půl roku chce znovu nasát tu atmosféru a dynamiku města a setkat se s přáteli. Stačí prý projet se metrem, koupit si kávu nebo croissant v ulici, po které pět let chodila, a připadá jí, že nikdy neodjela. „New York vůbec není neosobní město, jak tvrdí někteří lidé. Když jsem tam teď naposledy byla, poznávali mě lidi v kavárně, v oblíbených restauracích. Recepční domu, ve kterém jsem bydlela, si dokonce myslel, že jsem nikdy neodjela. Že jsem si prostě udělala delší prázdniny a teď se vracím zpátky,“ směje se. Když před šesti lety dostala nabídku pracovat v Českém centru v New Yorku, nekývla okamžitě, hlavně kvůli svému manželovi ji pečlivě zvažovala. Nakonec se dohodli, že Monika odjede do New Yorku sama a budou se pravidelně navštěvovat. „Vztah na dálku se dá zvládnout, pokud máte ohraničenou dobu, po kterou bude trvat. To vás drží pohromadě a člověk si ještě více váží společných chvil,“ říká. I když se jí v Americe občas stýskalo, nedovedla si představit, že by tam byla s rodinou a zvládala náročnou práci, která rozhodně nekončila zavřením dveří od kanceláře. Program Českého centra trval několikrát v týdnu do pozdních večerních hodin. Chodila na výstavy, do klubů, na společenské akce a budovala kontakty, aby vytvořila nové vazby a mohla Českou republiku prezentovat v tom nejlepším světle. Z New Yorku si přivezla nejen profesní zkušenosti, ale i Punťu – amerického stafordširského teriéra. „Nepořídila jsem si ho já, on si vlastně pořídil mě. Kamarádi ho našli na dálnici a mně bylo líto dát ho do útulku, kde se tito psi, pokud o ně nikdo neprojeví zájem, většinou usmrcují. I když je veliký a netušila jsem, jak to zvládnu, rozhodla jsem se dát mu šanci a už se mnou zůstal,“ vzpomíná. V České republice je zatím spokojená. Baví ji práce, kterou dělá, a je pro ni důležité, že v ní cítí smysl. A co bude dál? Kdyby přišla nabídka na další zahraniční misi, zřejmě by ji přijala. Ale nevylučuje, že ji život může nasměrovat taky úplně jinam. V takových případech je důležité umět se správně rozhodnout.

Příběhy dalších úspěšných žen najdete na str. 90–94