Žena a život

Deník šílené matky

Stará dobrá říše fantazie

Autor: Rebeka Bartůňková

Fascinuje mě u dětí období nekonečné fantazie a absolutní důvěry v rodiče. Patrně už nebude trvat příliš dlouho, ale zkracovat jej nehodlám. Samozřejmě je tu víra v Ježíška, Mikuláše, polednici, různá strašidla, čerty a pěknou řádku dalších bytostí. Já své děti straším minimálně. Ne že bych byla tak uvědomělá matka, ale jsem líná každý večer vysvětlovat nejméně do deseti opyžamkované postavičce ve dveřích, že k nám opravdu žádný vlkodlak nepřijde ani že v útrobách našich skříní nesídlí žádný duch. Jenže děti se bojí rády. To jen večer se jim to malinko vymyká z rukou. S očima navrch hlavy poslouchají vyprávění starších dětí, které do strašidelných historek zaplétají svět z Harryho Pottera či Spidermana. Dosti děsivé jsou i klasické pohádky nebo starořecké báje, které si oblíbila má dcera. Nadpřirozený svět lze čas od času šikovně využít. Dcera u moře opatrně vyzvídala, jestli se Poseidon může rozzlobit i na nás. Protože bylo po celém dnu jasné, že čůrá do vody, upozornila jsem ji, že třeba zrovna tímhle si Poseidona může klidně dost naštvat. Zabralo to. Výborně se hodí také teprve nedávno do naší kultury implantovaný vynález Zoubkové víly. Na rozdíl ode mě v jejím věku se má dcera doslova těší na trhání viklavých zubů. Statečně přetrpí chvilku bolesti, protože už se nemůže dočkat, až zoubek schová pod polštář, aby jí ho víla mohla v noci vyměnit za malý dáreček. Smutnější bývají střety s realitou. Zvláště pro dcerku, která svět pohádek a snů doslova žije. Asi před dvěma lety si vymyslela Psí život, což je paralelní svět, který existuje v podzemí a jejž spolu se svým o dva roky starším kamarádem dovedli k dokonalosti. Měli psí královnu, ministry i nepřátele, s nimiž se museli utkat, aby svět zachránili před zkázou. Celé odpoledne spolu kopali díru, aby našli vchod. Prokopali se skoro k základům domu. Nedávno přišla s usedavým pláčem, protože starší kamarád dozrál do jiné životní etapy a uzemnil ji, že v žádný Psí život už nevěří. V podzemí jsou jen různě poskládané zemské desky a taky zemské jádro. A horko. Nějaký svět? Vyloučeno. Snažila jsem se svou malou holčičku utěšit, že nikdo nemůže stoprocentně vědět, co a jak existuje, a záleží na tom, čemu chce kdo věřit. Nechť tedy Psí život hledá sama. „To nemůžu zvládnout,“ štkala zoufale. „Jak bych mohla sama porazit zlouny, kteří chtějí Psí život zničit?“ Nohama na zem se ji pokusil postavit i její mladší bratr, který se zdá být povahou zcela racionální. Pozoroval z okénka letadla mraky pod námi a suše jí oznámil, že žádní andělé ani bůh na obláčcích nejsou, neboť by normálně spadli dolů a letadlo by navíc celý ráj proděravělo. „Je to jen ňáká pára, chápeš?!“ – „Ale maminka říkala, že ráj existuje!“ Oba se na mě dívali s očekáváním. „Jasně že existuje,“ rozhodla jsem se rychle. „My ho nemusíme vidět, můžeme si ho představovat. Je to jako v Nekonečném příběhu. Když nevěříš, zničíš všechny pohádky a sny.“ „Tak vidíš! Přece nechceš, aby Nicota zvítězila,“ uzavřela sestra sourozenecký spor. Bratr zaváhal a rezignoval. Ale nemyslete si. I jemu se dá leccos namluvit. Když jsem dostala navigaci a poprvé ji použila, vyjeveně se ptal, kde je ta paní, co nám říká, že po sto metrech máme zabočit doleva. „Je schovaná vpředu u motoru,“ odpověděla jsem vážně. „A má tam mapy?“ Zajímal se s mužskou praktičností. „A jak tam na ně vidí, má baterku?“ vyptával se. „A to je tam skrčená?“ „Ne, je to něco jako elfka,“ odpověděla mu starší sestra a odbornice na sny znalecky a bez ironie. Nic neřekl, ale zjevně ho ohromila. Když jsem o pár týdnů později u pumpy otevírala kapotu, abych doplnila vodu do ostřikovačů, upřel na mě varovný zrak a ztišil hlas: „Radši to nedělej, aby trpaslice neutekla i s naší mapou.“ Dál jsme jeli bez ostřikování. Olepená skla mi za to stála.

Z Říše fantazie, 19. 9. 2009

Rebeka Bartůňková, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce, tentokrát na téma „Sebeklam je hrozná věc“, čtěte na str. 25