Žena a život

Deník šíleného otce

A budu brečet!

Autor: Jan Vávra

Asi každý pracovně vytížený rodič má občas pocit krkavčího tvora, který se málo věnuje vlastnímu potomkovi a kvůli práci jej zanedbává více, než je zdrávo. „Ten čas už se nikdy nevrátí, dva roky mu budou jenom jednou,“ dodávají k tomu někteří přátelé s manželkou na mateřské a pracovní dobou do tří odpoledne a zvětšují tak mé více či méně na povrch vystupující výčitky svědomí. Se začátkem letošního školního roku jsme přešli na nový rodinný model – po dvou letech jsme se zdvořile rozloučili s chůvou na plný úvazek a našeho téměř tříletého potomka přihlásili do regulérní školky. Sice poprvé šel do jeslí někdy v osmi měsících, ale to bylo jen na pár hodin a jednou dvakrát týdně. Nyní je to naplno: školka od rána do odpoledne a každý den. Již mnohokrát jsem se s mírnou pýchou zmiňoval, že syn je tvor společenský, kontakt s vrstevníky potřebuje a vyhledává, takže školka je ideálním zařízením, které mu nečiní sebemenší problém. Proto jsem i ranní odvoz do školky začal považovat za oblíbený rituál: nasedneme do auta, prcek mě upozorňuje, že už mám jet, protože svítí zelená, že jsme v tunelu, pak na mostě a pak „stát, už jsme tady“. Celý první zářijový týden takto probíhal. Předání do školky bylo až idylické: přezout, pusu a šup radostně mezi děti. Idylku mi potvrdili i ve školce: „Celý den si házel míčem s chlapečkem z Mexika a přestože mluví každý jiným jazykem, vesele spolu komunikovali,“ informovala nás paní učitelka. Dmul jsem se pýchou – mám pohodového, samostatného a společenského syna. Avšak jak známo, „pýcha předchází pád“ a do reality mě vrátila tvrdá, ubrečená a trucující realita. Prckovi totiž po pár dnech evidentně došlo, že školka není jednorázová zábava. Už při Srdceryvná plačící scéna končí s odchodem rodiče ze školky. Není to náhodou vydírání? pátečním nasedání do auta mi bylo divné, že mě syn v 7.30 ráno, těsně po snídani, přesvědčuje, že chce jít na pizzu. Jasný důkaz, že je něco v nepořádku. Tuším, že nátlak na návštěvu restaurace je jen zastíracím manévrem, jak nejít do školky. Mé logické argumenty, že v osm ráno se na pizzu nechodí a že tedy půjdeme večer, se nesetkávají s úspěchem. „Chci jít na pizzu,“ opakuje jako kolovrátek. Dokonce nekomentuje ani dopravní situaci v ranní nacpané Praze. Tuším nejhorší. Přijíždíme před školku, vystupujeme a přichází první pláč. „Nebreč, budou tam kamarádi, budeš si házet míčem,“ snažím se ho přesvědčit. Na chvíli přestane, zamyslí se a oznámí: „Já budu brečet,“ a začne znova. Přísahám, že tuhle zvláštnost jsem si nevymyslel: můj potomek, když si chce něco vynutit, používá pláč zcela plánovitě. A ještě to předem oznamuje. „Nebudeš přece brečet, jsi už velkej kluk,“ říkám mu. „Budu brečet, budu,“ hádá se a opravdu ihned začne. Ještě mu ale nedochází, že když prozradí svoji přesvědčovací strategii, tak ji tím i devalvuje. Takže když vidím, jaký je to vyčuránek, moc mu to nebaštím. Pláč před školkou mě tedy moc nedojímá. Bohužel dojímá všechny ostatní. „Chudáček malej, copak se mu stalo?“ ptá se mě ještě na chodníku babička venčící pejska. Když přijdu do šatny, prckův pláč nabírá na intenzitě. Soucitné pohledy ostatních rodičů, kteří vedle toho řvouna přezouvají své milé, tiché, neplačící děti, mě přivádí do ještě větších rozpaků. Paní učitelka se snaží, vytahuje nejsilnější zbraň v podobě autodráhy, ale ani to nepomáhá. „Chci na pizzu, chci s tebou do práce,“ žvatlá a brečí zároveň. Kapituluji. Předávám plačícího tvorečka do rukou profesionálů a prchám. Do práce nepřijíždím zrovna s blahými pocity. Konzultuji věc s manželkou, ta volá do školky a potvrzuje se mé tušení. Samozřejmě šlo o divadlo pro rodiče. Minutu po mém odchodu si už vesele hrál, po breku ani stopa. Takové vydírání rodičů by se mělo zakázat, říkám si a přemýšlím, jak se mu pomstím. Asi mu večer do pizzy hodím feferonku a ona ho ta chuť chodit do hospody místo do školky definitivně přejde.:-)

V Praze 3. 9. 2009

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má téměř tříletého syna Honzu jr.

Deník šílené matky, tentokrát na téma „Znáte něco těžšího než být rodičem?“, čtěte na str. 30