Žena a život

EDITORIAL

...na rozjezd

Autor: Andrea Běhounková

Máte pocit, že jste součástí něčeho neobyčejného, přitom sedíte sama doma a prohlížíte si fotky přítelkyně vašeho bývalého.

Mám 59 přátel. Ještě včera jich bylo 58, ale v noci na dnešek přibyl David. Mohlo by jich být více, ale přece jen, snažím se vybírat si. A tak jsem osmnáct žádostí o přátelství nepotvrdila (kupříkladu Radovana Krejčíře), stejně jako tři návrhy na spřátelení. Na druhou stranu přiznávám, že i několik mých žádostí o zařazení mezi přátele bylo ignorováno (kupříkladu Majka z Gurunu). Škoda, opravdu si pečlivě vybírám. Na reálný lidský život by to i tak bylo úctyhodné číslo, ale virtuálně dost zaostávám. Nechápete? Neříkejte, že jste vážně uvěřili, že by jeden člověk mohl mít 59 skutečných přátel?! Možná Madonna. Nebo dalajlama, kdo ví... Ale šestatřicetiletá ženská z Prahy? Již nějakou dobu obývám planetu s výmluvným názvem Facebook. Stanete-li se jejím právoplatným občanem, dostane se vám vskutku vřelého přijetí: ANDREA BĚHOUNKOVÁ NEMÁ ŽÁDNÉ PŘÁTELE, stálo někdy před rokem černé na bílém. „Jak to, že ne?“ hádala jsem se s monitorem. „Jedna bydlí na Starých zámeckých schodech, druhá v Lucemburské ulici. A pak Berlín, Vyšehrad, Lány...“ Kdosi kdesi totiž spočítal, že průměrný uživatel Facebooku má 120 kontaktů. Nedivím se, znám jednoho, a ten jich za pár týdnů sesbíral 2485! Těžko ale v takových kvantech mluvit o přátelích... Označení „Kamarád“, „Tvář“ nebo „Známý“ mi přijde tak nějak reálnější. I virtuálnější. Zapeklitá věc, tenhle Facebook. V mnoha ohledech. Dává intenzivní pocit, že jste součástí něčeho neobyčejného, že se dozvíte spoustu důležitých věcí o spoustě zajímavých lidech, ale ve skutečnosti sedíte sama doma a už po stotřicátéšesté si podrobně prohlížíte profil vašeho bývalého. Nebo fotky jeho současné. Či ještě hůř sérii snímků z dovolené úplně cizích lidí. K čemu je tohle všechno dobré? „Já mám Facebook na to, abych věděla, co moji přátelé dělají , když často bohužel nemám čas vidět je fyzicky a oni také.“ (Alexandra, Part I.) „...je to akorát žrout času.“ (Petr) „Krásné, praktické & nebezpečné.“ (Alexandra, Part II.) „Šetřím lesy i své emoce...“ (Marulisa, Part I. ) „Proč je rozdíl mezi často updatovanými statuty na fb a twitteru? Kdo updatuje často na twitteru, působí jako že má fascinující život a zážitky, zatímco ten na fb nemá život žádný.“ (Jana) „...ještě tam dopiš, že je osobně neosobní.“ (Marulisa, Part II.) „Jsem tu, ale jen formálně. Nechci být součástí Big Brother.“ (neznámý autor) „Vůbec nechápu, proč tam lezeš,“ shodují se přátelé skuteční. (Mimochodem, Rebeko, Simono M., Táňo, Simono B. a Claudie, nebýt vaší umanutosti, mohla bych mít už 64 přátel (kamarádů, tváří, známých)! „Proč jsi na Facebooku tak dietní?“ vyčítají mi ti, co mají ne stovky, ale tisíce přátel (známých – kamarádů – tváří) a statusy mění i několikrát denně. Tak mě napadá: A kolik Facebooku snese váš život? Zkuste mi napsat, samozřejmě nejlépe na Facebook. :-) Skončím, jak jsme začala. Statistikou. Podle ní tři čtvrtiny tzv. přátel (tváří – kamarádů – známých) pochází z běžného života, ale napřímo komunikujeme jen s šesti procenty. V mém případě to znamená, že jsem v intenzivním kontaktu jen se třemi a půl lidmi. Dost morbidní představa, v každém ohledu...

Andrea Běhounková,
šéfredaktorka


Facebook je fenomén dnešní doby. Ostatně se o tom zmiňuje ve svém editorialu i šéfredaktorka ŽaŽ Andrea Běhounková. A co vy? Co vám Facebook dal, případně vzal? V čem vy vidíte jeho přínos, případně nebezpečí?