Žena a život

Deník šílené matky

Dost bylo hraček

Autor: Rebeka Bartůňková

Když byly děti o prázdninách pryč a my jsme žili sami jako kdysi, náš malý přeplněný byt se mi zdál po dlouhé době opět útulný a příjemný. Zase byl tak nějak akorát. Nezvětšil se, dětský pokoj byl stále dětským pokojem, ani to nebylo prostou skutečností, že nás bylo o dva míň. Jen se nikde neválely hromady hraček, po podlaze se dalo projít, aniž byste si vrazili do chodidla kostičku z lega nebo potupně ujeli po kuličce a narazili si kostrč. Všechny ty převážně plastové a plyšové výdobytky hračkářského průmyslu přetékaly z krabic v dětském pokojíku. Přímo nahoře trčelo z nepřehledné kupy auto bez koleček a polámaný xylofon. Přinesla jsem velké pytle a jala se probírat to království plastu. Stalo se tak už jistě nejméně potřetí a můžu všem vřele doporučit. Věřte, že si ještě nikdy nikdo ničeho nevšiml. Nikomu nic nechybělo. O pár dnů později jsem přemýšlela, co dětem koupit k narozeninám. Bloumala jsem uličkami obchodního domu, nahlížela jsem do regálů a seznala, že ať koupím cokoli, bude to něco, co už v různých obměnách mají. Že si s tím budou hrát tři dny, při troše štěstí možná týden. Nahlížejíc do budoucnosti nedokázala jsem ty lákavě zabalené, barevné poklady vidět jinak než coby další záplavu zamořující náš byt. První, co jsem okamžitě zavrhla, bylo lego. Představila jsem si milion kostiček, které budu každý večer sbírat po celém bytě, aby je děti zase mohly druhý den všude roztahat. A myslím tím úplně všude. Další, co jsem minula, byly barbíny. Zřetelně jsem viděla, co ty načinčané krásky čeká za pár měsíců. Omšelé, nahé, místo blýskavých vlasů koudel. Když takové u nás doma jednou viděla moje kamarádka, zdvořile se podivila, jestli jsou ještě po mně. Nemohly být, protože já jako dítě vyrůstající za komunismu žádnou barbínu nevlastnila. Zvláštní, jak ten nezničitelný plast umí rychle zestárnout. Kolik pytlů jsem už těmi odřenými, špinavě zašlými a poničenými hračkami zaplnila. Vypadaly tak žalostně, že jsem je ani nemohla donést potřebným dětem. Nevím, proč děti zahrnujeme takovým množstvím hraček, když jich ve skutečnosti moc nepotřebují. Obyčejné papírové krabice je dokážou zaujmout na dlouhé hodiny. Dělají si z nich domečky, pelíšky pro plyšáky, prolézačky. Můj syn si z jedné vy robil raketu a odletěl s ní na Měsíc. A hrnce, vařečky, šátky, kamínky, to je teprve něco. Tak proč nám to nakonec nedá a jako posedlí kupujeme ty naleštěné serepetičky, které stejně skončí na dně skříně? Vykupujeme si špatné svědomí z nedostatku času? Podlehneme zmámeně dojmu, že by se naše děti neobešly bez speed cars, hello kitties nebo všech těch marketingových triků? Že by neobstály v kolektivu dalších podobných obětí hromadících všechny ty cetky? No hádejte, jak to dopadlo? Zakoupila jsem pár krásně vyvedených ropných produktů. Děti měly radost z malé farmy i s malinkatými farmáři, prasátky a ovečkami. Největší však patrně ze samotného rozbalování dárků a okamžiku překvapení. Druhý den si na chalupě vytvořily dokonalou farmu. Aktéry v jejich hře však nebyly ony do detailů propracované zmenšeniny, za něž jsem utratila spoustu peněz, nýbrž něco docela jiného. Proto o Vánocích udělám experiment. Do krásných obalů zabalím šišky, kameny a klacíky. Jestli ovšem v obchodním domě nepodlehnu za zpěvu koled sofistikovanému aranžmá nekonečných regálů. Dám vědět.

V Praze 20. 8. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt, Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce s názvem Nezkusíme chvíli mlčet? čtěte na str. 25.