Žena a život

Deník šíleného otce

Je opravdu můj. Mám důkaz!

Autor: Jan Vávra

Věta „To je celej tatínek“, pronášená obvykle vědoucně se usmívajícími babičkami a tetičkami, ve mně nikdy nevzbuzovala důvěru. Nikdy jsem nedokázal pochopit, jak na tom zmačkaném miminu může někdo něco takového vidět. Já jsem u podobných tvorečků schopen poznat, zda jde o dítě bělošské, černošské či asijské. Víc ani ťuk: chlapeček nebo holčička, všichni vypadají stejně. Když se tedy narodil můj potomek a začala obvyklá litanie všech návštěv na téma „jako by ti z oka vypadl“, měl jsem dostatečný nadhled a podobné řeči bral jako zdvořilostní fráze. Navíc mě můj vlastní otec s cynickým úsměvem upozornil, že řeči o podobnosti tatínků pronáší výhradně babičky a tetičky, tedy ženy. „Mají od pravěku zakódované, že musí otce přesvědčit, že dítě je opravdu jeho,“ filozofoval můj oficiální zploditel u kolíbky s ironickým pohledem na kolem stojící ženské rodinné příslušnice. Takže pro ujasnění. U miminek ničemu takovému nevěřím. Dítě však roste a každým dnem mám jakožto otec šanci prověřovat a ověřovat, že i můj potomek je patrně můj. Začalo to tím, když mi má matka ukázala fotografie mě samotného ve věku jednoho roku. Kdyby nešlo o zažloutlé černobílé listy, věřil bych, že na fotografii je můj vlastní syn, a nikoli já. Pokračovalo to mnoha shodnými povahovými rysy. Začněme u vztekání. Žena mě mnohokrát varovala, ať syna neučím sprostá slova: že prý není normální, když sotva dvouleté dítě umí spolehlivě říct pouze tři slova: máma, táta a „doprdele“. Hřešil jsem na to, že nebohé děcko ani netuší, co říká. Svou chybu jsem uznal ve chvíli, kdy si neuměl sám zavázat tkaničky a každý neúspěšný pokus patřičně komentoval. Slyšet vlastního potomka pětkrát za minutu říct „dopudele“ vám dá jasně najevo, že je načase skončit s liberálně vtipnou výchovou a přeřadit ho do anglické školky s nadějí, že tam mu nebudou rozumět. I tak se však potvrdilo, že synek je celý po tatínkovi. Sice ne- mám problém s tkaničkami, ale třeba hřebík a kladivo u mě vyvolá podobný gejzír milých českých slov. Sprosťárny se učí, některé věci jsou však dané. Aniž bych syna přeceňoval, je vidět, že k ovládání technických hraček má talent. Bez problémů se vyzná ve všech ovladačích, co se nám válí doma (TV, digitál, satelit, hudba, DVD), a ví, že jeho oblíbený televizní program JimJam je na kanálu 79. Ví, jak se spouští diktafon na iPhonu, ví, jak začít nahrávat, odříkat básničku „byla jedna babka, prodávala jabka“, ukončit nahrávání, přepnout na přehrávání a nahranou básničku si pustit. (Jen pro zajímavost: má žena, majitelka iPhonu nejméně rok, netušila, že taková funkce vůbec existuje). Abych se vrátil na začátek: nic z toho pochopitelně nedokazuje, že „to dítě je celej táta“. A jak si říkáme s přáteli, testy DNA nechme chorobným žárlivcům, realitu přece poznáme sami. Takže neustále čekáme na ten správný a nezpochybnitelný důkaz. Já ho mám od minulého týdne. Jestli se já něčím jasně vyznačuji, je to naprostý hudební hluch. Už ve čtvrté třídě základní školy jsem jako jediný ze třídy měl na vysvědčení trojku ze JAN VÁVRA, 35 let Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má dvouapůlletého syna Honzu jr. zpěvu. A mezi námi: zcela oprávněně. Zdědil jsem to. I má matka je příkladem člověka, který by se nikdy neměl pokoušet zanotovat ani ukolébavku. Nechci vymýšlet vtipná přirovnání, že „by probudila i mrtvého“, ale můžete mi věřit – je to strašné. Minulý víkend jsme dali syna na hlídání k rodičům. Když jsme si ho v neděli vyzvedávali, už ve dveřích mi moje matka s radostí v hlase sdělovala, že „to dítě krásně zpívá“. Postavili jsme si ho tedy před sebe, prcek se způsobně postavil a začal zpívat. V té chvíli, poprvé v životě, jsem si byl zcela jist. To dítě je moje. Nic tak strašného totiž nelze předstírat. :-)

V Praze 10. 8. 2009

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má dvouapůlletého syna Honzu jr.

Deník šílené matky, tentokrát na téma "Leností k samostatnosti dětí", čtěte na str. 30.