Žena a život

Rozhovor pro vás

Helena Dvořáková: Všechno je, jak má být

Autor: Martina Vlčková, foto: Tomáš Třeštík

Co vede mladou herečku k tomu, aby přetrhala své kořeny a rodnou „vesnici“ vyměnila za chladné velkoměsto? V případě Heleny Dvořákové to byla nejenom zajímavá divadelní nabídka, ale také láska, která prý hory přenáší.

Helena Dvořáková, 30

Pochází z Brna, kde vystudovala činoherní herectví na Janáčkově akademii múzických umění. Ještě před koncem studia získala angažmá v Městském divadle Brno. Tady zazářila např. jako Máša v Rackovi, Lavínie ve Smutek sluší Elektře, Sally Bowles v Kabaretu nebo Ronny v Hair. Od roku 2006 je členkou pražského Divadla v Dlouhé (Faidra, Lhář, Vějíř s broskvovými květy, Lékař své cti). Vidět ji můžeme také v Divadle Ungelt ve hře Niekur/Nikde. Na kontě má řadu prestižních ocenění – mimo jiné Cenu Alfréda Radoka (Faidra), nominaci na Cenu Thálie (Faidra, Lady Macbeth v Divadle U stolu) či Cena GRAND za nejlepší ženský herecký výkon na Festivalu smíchu (Anežka Nulíčková v Maškarádě). V televizním seriálu TV Nova Kriminálka Anděl hraje policejní psycholožku (momentálně dokončuje druhou řadu). V polovině října vstoupí do českých kin drama režisérky Lenky Kny Stínu neutečeš, v němž hraje mladou právničku odkrývající dramatickou minulost své rodiny. Více na www.divadlovdlouhe.cz.

---

Když jsem vás poprvé viděla hrát, říkala jsem si, že vypadáte, jako byste právě vystoupila z filmu Ingmara Bergmana.
Děkuju za poklonu, ale já si takové zrcadlo nastavit neumím. Vidím se jako normální „baba“, která není ničím vý-jimečná – nemám výrazný nos nebo velké oči. Ale pravdou je, že jsem na české poměry dost světlá – taková severská víla, jak o mně kdesi napsali. Jsou výraznější a hlavně živočišnější osobnosti, kvůli kterým si divák pustí televizi nebo jde do divadla – třeba taková Ester Kočičková nebo Bolek Polívka. Já nejsem suverén. Moje ego je éterické, jako by levitovalo vždycky kousek mimo mě.

Nejste zbytečně skromná? Už dva roky záříte v Divadle v Dlouhé jako Faidra, a navíc jste za svůj výkon získala Cenu Alfréda Radoka i nominaci na Thálii...
Pro mě je divadlo univerzální hřiště a já hmota, která se každým „zápasem“ tvaruje. Když jsem dostala roli takové heroiny, jako je Faidra, pouze jsem v sobě zmobilizovala veškerou sílu, energii a schopnost postavit se osudu. A to mě neskutečně bavilo a baví. Ale to neznamená, že budu jako suverénka vystupovat pořád. Věřte mi nebo ne, i nositelky divadelních cen a nominací se chovají jako šedivé myšky – jen tak koukají, možná trochu čmuchají, ale rozhodně se neprosazují… (směje se).

Na hercích mě asi ze všeho nejvíc fascinuje jejich schopnost proměnit se v někoho jiného. Čím vším musíte projít, abyste se z normální Heleny stala řeckou královnou, která se zamiluje do svého nevlastního syna?
Mám své rituály, které ovšem nejsou tak dramatické jako hra samotná. Jen si – už nalíčená, učesaná a oblečená – v klidu sednu, zapálím cigaretu a projedu text včetně poznámek. Zbytek pak automaticky naskočí sám se světlem, muzikou a tak dál. Něco nás o tom učili ve škole, ale je jasné, že každý z herců si časem najde to svoje. Třeba Oldřich Mikulášek, se kterým hraju v Brně, si před představením v šatně mumlá: „Dramatická figuro, vstup do mě!“ To je samozřejmě fór, ale i takové zaklínadlo funguje, protože Olda je na scéně pokaždé skvělý...

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 18–21