Žena a život

Deník šíleného otce

Jako házet perly...

Autor: Jan Vávra

Loňskou klasickou „mořskou“ dovolenou jsem vcelku protrpěl. Kvalitnímu a na malé děti připravenému zařízení kdesi ve Španělsku sice po technické stránce nebylo co vyčíst, ale kdyby nebylo fotek, už si ani nevzpomenu, ve které zemi jsme byli a co jsme tam vlastně dělali. „Letos podobnou chybu neuděláme,“ shodli jsme se s manželkou. Už žádné „all inclusive“ a „kids friendly“, žádné hotely s roztomilými bazénky ani cestovky s jejich náměsíčně usměvavými delegáty a hyperaktivními animátory. Letos zapracovala samostatnost: nákup letenek, půjčení auta a pronájem baráčku ve vesnici dostatečně blízko moře a zároveň dostatečně daleko od všech ostatních turistů bylo díky internetu vyřízeno v cuku letu. Po necelém týdnu rekreování mohu s klidem prohlásit, že plán se vydařil. Dovolená je nesrovnatelně lepší, a to z několika příčin: V prvé řadě jsme na Krétě. Za druhé: od vystoupení z letadla jsem kromě ženy a potomka nikoho neslyšel mluvit česky. (Nic ve zlém, ale do cizích krajů jezdím poznávat jiné kultury.) Také je znát, že synovi budou za pár měsíců tři roky, takže je s ním přece jen smysluplnější zábava i domluva než před rokem. Vedle všech dovolenkových radostí je pro mě zajímavé zejména intenzivní soužití s dítětem a manželkou. Myšleno od časného večera do pozdní noci, bez nutnosti (možnosti) odchodu do práce. Řekněme si upřímně, že žena mě už nijak zásadně nepřekvapí: končíme první dekádu společného soužití a ve svém věku 32 let už neprochází tak drastickými vývojovými změnami jako potomek. Zato ten mě překvapuje neustále. Většinou v dobrém, ale najdou se i horší okamžiky. Jednomu zásadnímu se dnes budu věnovat. Velkým rozčarováním je totiž pro mě synův přístup k jídlu. Ne že by nechtěl jíst. Naopak, láduje se v podstatě neustále. Problém je, čím se láduje. Při první návštěvě restaurace, kam jsme si šli udobřit chuťové buňky po blafech z letadla, jsme si v začátečnické natěšenosti objednali všemožné tzatziki, oli- Dětské chutě jsou trapně konzervativní. Předestřete mu vybrané lahůdky a ono chce... pizzu. vy, řecký salát, plněné papriky a spoustu dalších tradičních, pro česká dětská ústa však exotických dobrot. Ukázalo se, že děti v tomto věku (nebo minimálně náš syn) jsou podivně konzervativní. „Nechci tzatziki, nechci dolmades, chci pizzu!“ začal křičet. Ani jsem ho nestačil pochválit za dobrou výslovnost řeckých pokrmů, které do té doby nikdy neslyšel, jak mě naštval. Nevzal na vědomí ani argument, že dávat si pizzu v malé rodinné taverně, kde panímáma vše vaří s láskou a hrdostí řecké hospodyně, je svatokrádež. Prostě ji chtěl. Nuceně rychle jsme zhltli svoje dobroty a přesunuli se do bezduchého turistického fast foodu, abychom uspokojili i synovy chuťové buňky. Bohužel už uběhl skoro týden a na stravovacích požadavcích mého syna se nic nezměnilo. Když jsem v této souvislosti včera u večeře nad čerstvě ulovenými rybami (dospělí) a hranolkami s hamburgerem (syn) říkal něco „o perle a sviních“, upozornila mě žena, že na vině jsem ve skutečnosti já. „Co jíte, když nejsem doma a ty máš na starosti večeři?“ ptala se. „Pizzu,“ sama si odpověděla. Snažil jsem se to popřít, ale dostala mě vlastní chabá paměť. „Minimálně třikrát jsi o tom psal, tak nekecej,“ konstatovala pravdu a zároveň ranila mé ego připomenutím, že se ve svých literárních výkonech opakuji. Kapituloval jsem. Dopíšu sloupek, odcházím do kuchyně, poprosím o recepty na tradiční řecké dobroty a naučím se vařit. Pokud tak zvítězím nad fastfoodovou mafií a otevřu synkovi oči, za tu námahu to stojí :-)

Gavalchori, Kréta 9. 7. 2009

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má dvouapůlletého syna Honzu jr.

Deník šílené matky, tentokrát na téma "Jsem vdaná, (ale) zatím šťastná", čtěte na str. 24