Žena a život

Deník šílené matky

Útěcha pro pracující matky

Autor: Rebeka Bartůňková

Řešíme to stále dokola. Jak skloubit práci s dětmi. Mohlo by se zdát, že nic jednoduššího není. Otevřete třeba časopis a zhruba postodesáté narazíte na rozhovor, v němž se pokaždé jiná celebrita svěřuje: Jde to hravě, svému děťátku věnuje skoro všechen svůj čas, je pro ni na prvním místě a teprve hodně, hodně za ním zůstává práce. Všimněte si, kolik mediálních matek zdůrazňuje, že nejsou příznivkyněmi odkladišť, tedy jeslí nebo chův. Není divu, pokud mají to štěstí, že jsou obklopeny hlídacími babičkami. Moje kamarádka tuhle obdivovala jednu z nich, jak jí to jde. A jak ona sama nezvládá nic. Nic nestíhá, strašně vypadá, je strašná matka. A podívej, dodala nešťastně s pohledem na obálku časopisu. Ona pracuje a dceru nedává do jeslí. A ještě stihne cvičit jógu! Vůbec jsem to nechápala. Moje kamarádka totiž zvládá úplně všechno. Vychovává ne jedno, ale dvě děti. Navíc úplně sama. Manžel jí neplatí alimenty. Pracuje a je dobrá novinářka. Ale známe to. Přijde splín, všechno na nás padá a necháme se rozhodit jedinou poznámkou. Napadlo někdy odpůrkyně „odkladišť“, že mnohým pracujícím matkám nic jiného než jesle nebo chůva nezbývá? Jistě, všechny bychom své potomky nejraději svěřily do náručí svých maminek. Všechny bychom si děti rády braly do práce. Kdyby to ovšem šlo. Babičky dnes pracují, cestují a baví se. Ze zaměstnavatelů toleruje děti v práci vskutku nepatrný zlomek. Firemní školky jsou u nás stále spíše výjimkou. Tak co dělat? Vzdát se kariéry? Ale to přece nemůže fungovat, pokud se nám samotným nechce. Samozřejmě, pokud si žena zvolí život v domácnosti dobrovolně, proč ne? Je-li doma s dětmi opravdu spokojená, je to skvělé a jistě to bude velmi dobře klapat. Pokud se ale bude přemáhat a vnímat sama sebe jako oběť na oltáři vlastních dětí a rodiny, dlouhodobě to štěstí nikomu nepřinese. Rozhodně bychom neměli přehlížet fakt, že některé z nás si luxus podobné volby ani nemůžou dopřát, neboť si dlouhou mateřskou nemůžou dovolit z finančních důvodů. Pokud se práce vzdát nechceme nebo nemůžeme, je třeba najít řešení. Zásadní otázka pak nespočívá v tom, zda jsme nebo nejsme „příznivkyněmi odkladišť“, ale jaké máme možnosti. Moc jich není. Babička, jesle, chůva, (vzácně) muž na mateřské. Nebylo by tedy lepší všechny dokonalé matky, ať už celebrity nebo okolní maminy-pipiny, které vlastní patent na správné mateřství, přestat poslouchat? Nebo skutečně věříte, že herečka, která se dojímá nad tím, kolik času tráví s dětmi a jak pro ni práce není vůbec důležitá, a zároveň o pár řádek dál popisuje, jak pět dní v týdnu točí od rána další díly nekonečného seriálu, pak jede natáčet film a večer si střihne představení v divadle, všechno zvládá sama? Bez paní na hlídání či bez jeslí? Věříte, že lze brát dítko všude s sebou? Zvláště nejde-li o spící miminko, ale o sotva dvouletého „škodiče“? Věříte své sousedce, že je lepší matkou, když zůstává doma? Dělejme vše tak, jak samy uznáme za vhodné, a nenechme si do toho od nikoho mluvit. Ano, naše děti nás potřebují a my potřebujeme je. Chceme s nimi být co nejvíc. Snažíme se o to, seč to jde, a když jsme s nimi, tak o to víc naplno. Ale pokud je práce v našem životě důležitá, proč se jí vzdávat za každou cenu? I naše dítka jednou ocení, že mají mámu, která toho dokázala zvládnout tolik. A že mohou klidně odejít, protože nejsou jejím jediným zájmem, bez kterého se jí třeba zhroutí svět.

V Praze 25. 6. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce, tentokrát s názvem "V zajetí rodičovské mafie", čtěte na str. 25