Žena a život

Deník šílené matky

Sourozenecké vraždění

Autor: Rebeka Bartůňková

Mít dvě děti brzy po sobě má spoustu výhod. Vydrží si spolu hezky hrát. Někdy i celou půlhodinu! Větší část dne ovšem zabírají jejich hádky, křik, vzájemné přetahování o různé předměty včetně těch, které tah nemohou v žádném případě vydržet, ba i rvačky. Když jsou každý zvlášť, v podstatě nezlobí. Jejich „zlobení“, a to pořádné, spočívá totiž zejména ve vzájemných šarvátkách. Jen skutečnost, že jsem sama vyrůstala s mladší sestrou, mi brání uvěřit, že se nenávidí, byť to tak mnohdy vypadá. Když už ze sourozeneckého sporu nenávist přímo čiší, stačí zavzpomínat na vlastní dětství. Vybaví se mi například, jak jsem po své mladší sestře hodila popelník a naštěstí minula. Můj muž si tuhle vzpomněl, kterak po svém starším bratrovi, který ho drtil výhodou o šest let vyvinutější síly, z nahromaděné bezmoci vrhl nůžky. Se sestrou jsme si dělaly hrůzné naschvály, přesto jsme se v dospělosti staly opravdovými kamarádkami a nedáme jedna na druhou dopustit. Naše maminka ale dost našich konfliktů protrpěla, neboť byla po sourozenci toužící jedináček. Bylo pro ni proto těžké pochopit, jak je možné, že si nevážíme prosté skutečnosti, že máme jedna druhou. Moje děti mi to pěkně vracejí. Chvíli si krásně hrají, dříve nebo později však ševelení roztomilých hlásků zesílí v hlasy podrážděné, pak ječící a nakonec v řev jednoho nebo druhého. Spravedlivě rozsoudit jejich konflikt? Sice vypadá dost přesvědčivě, když jeden z nich přibíhá, drží se za hlavu a pláče opravdovou bolestí, zatímco druhý stojí v pokojíčku a s temným výrazem sběrače skalpů třímá v ruce chomáč vlasů prvního chudáčka, ale obvykle se ukáže, že všechno je trochu složitější. Momentálně politováníhodná oběť bez pár vlasů totiž předtím rozkopala domeček se zvířátky, který si čerstvý držitel sourozencova skalpu stavěl celé dopoledne. Ve hře bývá řada dalších neodpustitelných prohřešků, jako je utržená hlava panenky Barbie či rozpárané bříško plyšového medvěda. Potíž nastane, když se dostanete do začarovaného kruhu otázek: A co se stalo předtím a co ještě předtím? Dozvíte se tak třeba, že medvěda bylo třeba operovat, protože měl zánět slepého střeva jako teta Marie. U barbíny bylo zase naléhavě nutné vypátrat, zda má v hlavě mozek. Absolutně beze smyslu je pak vrstvení vysvětlování: Ona mě bouchla – on mě předtím štípnul – ona mi řekla, že jsem blbeček – on mi ale řekl, že jsem koza Róza – ona mě – on mě. Zacyklíte se, velice záhy ztratíte přehled a hlavně hrozí, že se zblázníte. Takže: Podle mě žádné vyšetřování nikdy nikam nevede. Jistě, je třeba utěšit nejubožejší oběť, říct oběma, že se to a to nedělá, ale jinak je to celé k ničemu. Zvlášť když žalobníček poté, co se pustíte do jeho rivala, začne po chvíli vašeho poměrně hlasitého domlouvání křičet: Tak už ho, mami, nech! Občas docela zabere věta: Vyřešte si to sami, nejsem žádný soudce! Toto slovo má u mých dětí kupodivu docela váhu. Patrně proto, že tuší, že soudce je člověk, který posílá lupiče a ostatní lumpy do vězení. Tedy alespoň zatím tomu moje děti ještě upřímně věří. Pak se svorně obejmou, aby vás naopak dojaly tím, jak se milují a jak je skvělé mít nejméně dvě děti.

V Praze 11. 6. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 38 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt, Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má téměř šestiletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce najdete na str. 25