Žena a život

VE ZPOVĚDNICI

Plastiku doporučuju

Autor: Martina Polachová

S myšlenkou přidat si pár čísel do dekoltu nebo se už jednou provždy zbavit „výstavního“ nosu možná koketujete delší dobu. Ovšem definitivnímu rozhodnutí se (z různých důvodů) neustále vyhýbáte. Začtěte se do zpovědí tří žen, které před necelým rokem pod skalpel dobrovolně šly. Jejich pocity před i po operaci vám třeba konečně dají jasnou odpověď.

Jak dlouho jste se k operaci odhodlávala?

Květa: Od porodu. Chtěla jsem být zase jako dřív, ale s břichem nešlo dělat vůbec nic, o prsou ani nemluvě. Posvětil mi to i pan doktor – prý ani cvičení by nic nezměnilo.
Veronika: Asi od základky. V době, kdy si kluci začnou všímat holek, mě můj nos začal trápit a toužila jsem to změnit.
Jaroslava: Nevím přesně odkdy, ale pár let to bylo. Neustále jsem na internetu zjišťovala informace, sledovala novinky, porovnávala ceny...

Splnila operace vaše očekávání?
Myslím tím, jak po stránce estetické, tak i psychické?

Veronika: Po psychické stránce jednoznačně, to je bez debat. Zvedlo se mi sebevědomí, nechodím už s hlavou dolů. No a co se vzhledu týká, tak nos si stále „sedá“, takže na úplné finále vlastně ještě čekám.
Květa: Určitě! Cítím se mnohem líp. Dříve jsem se styděla nosit některé kousky oblečení, ale teď si můžu dovolit prakticky cokoli.
Jaroslava: Rozhodně splnila. Konečně se nevyhýbám zrcadlům, mám ze sebe daleko lepší pocit. Co je ale zvláštní, ještě jsem si nezvykla nosit výstřihy.

Bála jste se? Čeho nejvíc?

Květa: Samozřejmě! Asi nejvíc výsledku. A taky jak bude reagovat okolí nebo jestli nenastanou nějaké komplikace. Když čtete v novinách, co všechno se může stát...
Jaroslava: Napoprvé ani ne. Ale když jsem šla podruhé (Jaroslava absolvovala všech šest operací ve dvou fázích, pozn. red.) a už jsem trochu věděla, co mě čeká, to už jsem, přiznávám, obavy měla.
Veronika: Bála jsem se, že budu vypadat hůř než předtím. Neřešila jsem ani tak, co na to lidi okolo, ale jestli mi to bude slušet.

Bolelo to?

Veronika: Příjemné to rozhodně není. Připadala jsem si, jako kdyby mě dusili. Celá jsem otekla, nemohla jsem vůbec dýchat nosem. To liposukce byla rozhodně snesitelnější.
Květa: Na začátku to bolelo hodně. Až člověk skoro lituje, že do toho vůbec šel. Ale když pak vidíte výsledky, tak jdou všechny negativní vzpomínky stranou. Operaci břicha bych klidně přirovnala k bolestem při porodu...
Jaroslava: Ano bolelo, ale čekala jsem to horší. Asi nejméně ráda vzpomínám na vytahování drénů po operaci nosu.

Pamatujete si na první pocity po probuzení?

Květa: U mě převládala šílená bolest. Jako kdyby mi na hrudníku ležel kamion. Nemohla jsem se pořádně nadechnout.
Jaroslava: Celkově jsem cítila obrovský tlak. Snažila jsem se to co nejrychleji zaspat.
Veronika: Když jsem se probudila, pamatuju si, že se mě paní vedle na lůžku ptala, jestli žiju... Musela jsem vypadat šíleně. Cítila jsem bolest, píchá - ní. Tak jsem raději zase hned usnula.



Veronika Kurková, 22 (vlevo):
„Toužila jsem po hezčím obličeji, žádný jiný důvod tam nebyl,“ říká Veronika. A když už se ‚řezalo‘, tak si nechala odsát i stehna a zadeček.“

Květa Kotmelová, 33 (uprostřed):
„Po dvou porodech mi zůstalo bříško, které nešlo shodit. Porody se podepsaly i na mých prsou. Potřebovala jsem jen zvednout sebevědomí,“ vysvětluje Květa.

Jaroslava Verbíková, přes 50 (vpravo):
„Můj cíl byl jasný – omládnout. A to se podařilo,“ usmívá se Jaroslava. Sice to vzala z gruntu od očních víček, operace nosu a face liftingu až k modelaci prsou, bříška a liposukci, ale na bolest už prý dávno zapomněla.

Další příběhy žen, které podstoupily nejednu plastickou operaci, čtěte na str. 64–66