Žena a život

Rozhovory pro vás

Michal Dlouhý: Sex na jevišti bolí

Autor: Martina Vlčková, foto: Alexandr Hudeček

Hostuje ve čtyřech divadlech, točí filmy i televizní inscenace, dabuje... Michal Dlouhý už dávno není pouze mladší bratr slavného Vladimíra, ale – stejně jako on – patří mezi českou hereckou špičku, která hraje do roztrhání těla.

Letošní divadelní sezona pomalu finišuje. Jak se cítíte?
Přiznám se, že energií zrovna nehýřím. Původně jsem měl všechno dokonale naplánované, ale – jak to tak bývá – dopadlo to jinak. Některé kolegyně otěhotněly, pár připravovaných projektů se muselo posunout, takže jsem nakonec zkoušel tři věci těsně za sebou – Válku Roseových v Divadle Na Jezerce, Pár vyvolených v Kalichu a Kdo je tady ředitel ve Švandově divadle. K tomu jsem natáčel hororový film Tma, seriál Expozitura a inscenaci Sněžná noc. A ještě se snažil udržet rodinu... (směje se). Byl to prostě záhul. Zuby nehty jsem se držel do poslední premiéry a pak na dva týdny totálně odpadl.

V komedii na motivy známého filmu Larse von Triera Kdo je tady ředitel máte nejvíce textu ze všech a téměř neslezete ze scény.
Věřte, že existují hry, ve kterých je to ještě horší – třeba se v nich mluví ve verších nebo používá staročeština. „Ředitel“ ještě ujde. V době zkoušek jsem byl navíc vytrénovaný z předchozích dvou inscenací, takže můj mozek nestačil usnout a vstřebal, co se mu předložilo. Ovšem nezastírám, že obecně mi jde biflování dost těžce, protože jsem dyslektik. Normální člověk je při čtení neustále o krok napřed – dokáže očima fixovat zbytek věty, i když se k němu ještě nedostal. Já jsem ale schopný přelouskat pouze konkrétní slovo. A když spěchám nebo jsem ve stresu, tak jen jeho první polovinu. Tu druhou odhadnu, takže vznikají různé zkomoleniny. Naštěstí dyslexie není nemoc, ale porucha, která se dá odbourat soustředěním. Jen to stojí hodně času a energie.

Stejný problém mají také Tom Cruise nebo Whoopi Goldberg.
Když půjdete na první čtenou zkoušku do jakéhokoli divadla, tak zjistíte, že všichni herci jsou vlastně dyslektici. Lezou z nich totiž tak neuvěřitelné nesmysly a patvary, že by je měl někdo zapisovat. Podtrženo sečteno: dyslexie je základním předpokladem herectví, stejně jako alkoholizmus... (směje se).

Snažím se od bráchy naučit jednu geniální věc – diváka sice rozesmát, ale když je v nejlepším, tak ho sejmout takovým způsobem, že okamžitě ztuhne...

Vážně? Já bych řekla, že herci pijí úplně stejně jako všichni ostatní.
To je asi pravda, ale bohužel jsme víc na očích. Když se dneska zrubu v hospodě, tak si toho lidi okamžitě všimnou a začnou to probírat. Když se ale ožere někdo inkognito, bude jim to úplně jedno.

Taková je asi daň za slávu. Mimochodem, na jedné z prvních repríz Trierovy komedie diváci o přestávce nadšeně probírali scénu, ve které vaše postava – nastrčený ředitel Kristoffer – odhodí kalhoty a divoce se miluje se svou podřízenou. Jak herec prožívá sex na jevišti?
No, dost ho to bolí. Zvlášť když jde o takzvaný kancelářský sex, který se odehrává na několika místech – na stole, na zemi nebo na kopírce. Při vymýšlení téhle scény jsme se s kolegyní Klárkou Cibulkovou a pohybovým poradcem Karlem Basákem vyřádili, takže je to nakonec spíš akrobacie než erotika. Až jsem si říkal, jestli náhodou nejsem idiot, když na sebe dobrovolně vymýšlím takové vylomeniny. Ale co se dá dělat. Talentovaní herci by to zahráli, já to musím oddřít... (směje se). Ale jsem rád, že jsem konečně našel uplatnění pro tělová tanga, která jsem měl schovaná v šatníku. Kdysi jsem totiž žil s kostymérkou, která pracovala na americkém seriálu Mladý Indiana Jones, natáčeném v Praze. Hlavní představitel tam měl jednu nahou scénu a protože se styděl, tak mu je nakoupili, aby nebylo nic vidět. Po natáčení pak nějaká zbyla a já jedny dostal jako fór. Tehdy jsem se tomu zasmál a schoval je do skříně s tím, že se třeba někdy budou hodit. A vidíte, za dvacet let přišla jejich chvíle.

Nejenom jejich chvíle, ale i ta vaše.
Když stavíte scénu jako soulož, tak přece nemůžete mít navlečené trenky a předstírat směšné pohyby. To by bylo trapné a hlavně nevěrohodné. A navíc se o mně přece ví, že jsem skoro ve všech inscenacích nahý. Je to taková moje úchylka... (směje se).

Takže se svlékáte vyloženě rád?
Není to tak, že bych se při představení zničehonic odhalil, protože to potřebuju. Musí to samozřejmě zapadat do situace. V černé komedii Válka Roseových nosím v jednu chvíli na přirození pletený obleček. Jako Michal bych si ho na sebe nevzal, ale jako Oliver, který chce manželce zkazit důležitou večeři, s tím nemám problém. Novináři sice píší, že je to ponožka, ale to je velký omyl. Je to speciální oblek pro pánské intimní partie. Jmenuje se voteplouch a před lety jsem ho dostal v Činoherním klubu od jedné ctitelky.

Více na str. 28–31