Žena a život

Deník šíleného otce

Jedině pod stan

Autor: Jan Vávra

S odstupem času už to snad mohu prozradit, aniž bych vypadal jako krkavčí otec, který nemá rád své dítě: loňské léto jsem si moc neužil. Synovi byl rok a půl a my s manželkou učinili několik mylných rozhodnutí. Jeli jsme do Španělska s tím, že ho přece nemůžeme ošidit o moře. Samozřejmě nesmysl – slaná voda ho po pár loknutích znechutila a zvítězil sterilní bazén. Kvůli tomu jsme nemuseli tisíc kilometrů daleko. Druhou chybou bylo rozhodnutí, že s miminem musíme do hotelu, kde jsou na děti zařízení. Další nesmysl. Kromě toho, že u večeře nikomu nevadilo rozpatlané jídlo po stole, jsme mohli být kdekoli jinde. Třeba v Himálaji, což by bylo určitě zajímavější a upatlaný stůl by tam určitě taky nikoho nepobuřoval. Tohle léto je syn o rok starší, což znamená zásadní osobnostní posun. Do slunečných měsíců vstupuji s novou strategií: Už žádné samoúčelné dovolené u moře. Zavzpomínal jsem, co mě nejvíc bavilo, když jsem byl malý kluk. Bojovky v lese, „stopování“ divoké zvěře, stanování v přírodě, opékání buřtů. „Vyřešil jsem rébus letošní dovolené,“ sděluji manželce. Příroda, lesy, stan a ruksak. Na odpověď: „Nejedu nikam, kde není sprcha,“ jsem byl připraven a použil (zneužil) jsem nejsilnější rodičovský argument: poznávání a duševní rozvoj našeho potomka. Skončilo to kompromisem. Po rodičích máme chatu, tak si to vyzkoušíme. Nakupuji vybavení a vyrážíme. Na zahradě stavím stan. Rázem mám pocit, že jsem protřelý muž, s divokou přírodou jedna ruka. Tento pocit sílí při sbírání dřeva v lese, což prcka mimořádně baví, stejně jako výroba prutů na špekáčky. Mé zálesácké sebevědomí nabírá kosmických výšin ve chvíli, kdy se mi podaří rozdělat oheň na první pokus, samozřejmě bez papíru. Pobavený pohled manželky po mých sebepochvalných výkřicích mi připomíná, že zde nejsme kvůli mému egu, ale kvůli rozšiřování obzorů našeho synka. Začínám mu popisovat, co dělám, proč to dělám a jak mi to jde. Prcek je nadšen, dle instrukcí přikládá polínka do ohně a cpe se čerstvě upečenými špekáčky. Prostě idyla. Všechno hezké však musí jednou skončit. Komplikace začínají už při přesunu do stanu. Synáček najednou postrádá maminku, která dle vyjednaných kompromisů spí v chatě. Začíná mu být zima. Zničehonic se bojí všech zajímavých nočních zvuků. Potřebuje na záchod. Pak potřebuje hodně na záchod, protože jeho organismus navyklý na neslanou nemastnou biostravu si evidentně neumí poradit s připálenými špekáčky. Následuje brekot, stížnosti na tvrdost postele (myslí karimatku) a na divnou peřinu (spacák). Rezignuji. Odnáším syna do chaty a ukládám ho do postele. Ve čtyři ráno to vzdávám i já. Květnové noci jsou opravdu studené a karimatka je opravdu tvrdá. Již s nulovým zálesáckým sebevědomím se potichu a potupně plížím do chaty, ulehám do postele a přikrývám se teplou peřinou. Aniž by manželka řekla jediné slovo, cítím ve vzduchu potutelnou větu: „Já ti to říkala.“ Ano, prohrál jsem bitvu. Dovolenou pod stanem neprosadím, s tím jsem smířen. Ale stále vymýšlím, jak skloubit komfort sprchy s divokou přírodou. Vaše rady jsou vítány. A mě teď napadá – je na karavan potřeba speciální řidičák?

V Praze 30. 5. 2009

JAN VÁVRA, 35 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má dvouapůlletého syna Honzu jr.

Deník šílené matky najdete na str. 26