Žena a život

Rozhovory pro vás

Hana Robinson: Chytila jsem příležitost za pačesy

Autor: Martina Vlčková, foto: Tino Kratochvíl

Co potřebuje neznámá klavíristka a skladatelka, aby se dostala na desku jednoho z nejlepších českých textařů? V případě Hany Robinson pořádnou dávku talentu, ženskou jiskru v hlase a jednoho odvážného bratra v rodině...

---

Pro album Michala Horáčka Ohrožený druh jste složila tři písničky a dvě z nich zpíváte. Když jsem album slyšela poprvé, byla jsem překvapená, že muž dokáže napsat ženské texty. Jaký pocit jste z desky měla vy?
Stejný, i pro mě bylo neuvěřitelné, že chlap dokáže tak dokonale vystihnout ženskou duši. Za jiných okolností bych si myslela, že to vůbec nejde, ale v případě Michala Horáčka je v tom kus logiky – má ženu a dceru, z kterých čerpá. A k tomu talent od Boha. Jinak se přiznám, že mě osobně asi nejvíc dostala písnička „Zpráva, která všechno změní“, ve které popisuje moment, kdy do ženského světa vstoupí osudový muž a obrátí ho vzhůru nohama. Přesně to se totiž dělo i mně! A to právě v okamžiku, kdy jsem text dostala do ruky. Hned jsem si sedla ke klavíru a během pár minut vymyslela melodii. Byl to vlastně můj tehdejší milostný život v notách... (směje se).

Michal Horáček je nejenom geniální textař, ale i vyhlášený perfekcionista. Dával vám při práci v nahrávacím studiu hodně do těla?
Ano, ale vyhovovalo mi to. Jsem na takový přístup zvyklá ze sportu. Když je na vás někdo tvrdý a myslí to dobře, tak vás to vybičuje k nejlepšímu výsledku, jakého jste schopna. A já jsem navíc neměla tak velké interpretační zkušenosti. V prvé řadě jsem se považovala za skladatelku, ne za zpěvačku. Když se pak ukázalo, že dvě věci budu navíc i zpívat, nechala jsem se samozřejmě ráda a dobrovolně vést. Zajímavé bylo, že zatímco do hudby mi pan Horáček příliš nemluvil a moje nápady hodnotil takovým tím chlapským stylem „líbí – nelíbí, refrén blbý, sloka dobrý“, zpívání sledoval jako nekompromisní ostříž. Občas došlo i na slzy v očích... Tedy, nerozbrečela jsem se úplně, ale měla na krajíčku.

Představte si, že celou noc pracujete na jedné písničce, DÁTE DO NÍ SRDCE, mozek i energii a ráno někdo přijde a prohlásí, že je to hrůza...

Já myslela, že holky z Moravy mají tuhý kořínek a hodně vydrží...
To je pravda, ale představte si, že celou noc pracujete na jedné písničce, dáte do ní srdce, mozek i veškerou svou energii a ráno někdo přijde a prohlásí, že je to hrůza... V takové chvíli se vám zhroutí svět... (směje se). Ale vážně, ono to zní drsně, ale ve skutečnosti jde o normální tvůrčí boj, který končí tak, že zatnete zuby a předěláte, co se nelíbí. A pak se zase cítíte jako královna. Jak se říká emoce – nemoce.

A jaké to je zpívat milostný duet bez partnera?
Zvláštní... Také jsem z toho byla celá rozpačitá, ale ve studiu mi řekli, že se to děje běžně. Když například Petr Hapka a Lucie Bílá pracovali na „Dívám se, dívám“, tak se také nepotkali. Každý svůj part nahrával sólo, stejně jako my s Richardem Krajčem písničku s názvem „Bellissima“. Vlastně jsme se poprvé viděli až na generální zkoušce slavnostního předávání Desky roku, kde proběhlo takové to klasické: „Ahoj, já jsem Hana. Ahoj, já Richard. Moc mě těší, tak jdeme na to...“ Pak jsme si spolu dali jídlo a bylo to fajn. Konečně jsme dohnali, co nám chybělo... (směje se).

A kdy jste se potkala se šesticí ostatních dam, které na desce zpívají?
Se Szidi Tobias a Natálií Kocábovou jsem se setkala nejdřív, a to ve studiu. Se zbytkem – Naďou Válovou, Lenkou Novou, Terezou Nekudovou a Věrou Nerušilovou – jsme se seznámily později při společném focení, což byl v podstatě jeden velký holčičí mejdan, na kterém se probírala témata jako mateřství, boty, rtěnky, dovolená a samozřejmě chlapi. Už se těším, až si to zopakujeme. Pokud všechno půjde, tak jak má, tak 1. září odstartuje koncertní turné Ohrožený druh po Čechách, Moravě a pravděpodobně i Slovensku. Stačí sledovat naše stránky www.ohrozenydruh.cz.

Celé znění rozhovoru čtěte na str. 8–12