Žena a život

DENÍK ŠÍLENÉ MATKY

Proč moje děti nejsou „gender”?

Autor: Rebeka Bartůňková

V jednom dětském pořadu už nějaký čas pravidelně vysvětlují, co je to „gender”. V podstatě se snaží názorně předvést, jak podléháme už od raného věku stereotypům v chápaní ženské a mužské role. Některým dílům není co vytknout. Dětem z českých rodin stojí za to připomenout, že například striktní dělení mužských a ženských prací už je v dnešní době opravdu poněkud archaické. Téma, kterak ovlivňují klasické pohádky stereotypní představy o ženách coby pasivních princeznách čekajících na prince, je také na místě. Až na jedinou otázku, kterou nikdo nepoložil. Máme tyto stovky let staré pohádky přestat číst? Tajit před dcerami a syny příběhy o Popelce, Růžence či Sněhurce? Bude potom větší rovnoprávnost? V jednom díle měly děti školou povinné nakreslit typické kluky a holky. Výsledek byl „negenderový“. Holky – spořádané postavičky s rukama podél těla a s kabelkou přes rameno, kluci – postavičky zmítající se u mičudy. „Proč je to takhle?“ tázal se dětí moderátor s paní Gender. „No, protože kluci takoví jsou,“ odpověděla spontánně jedna z holčiček. Hodně běhají, perou se, i ten jejich život je takový rozevlátý. „A holky nemají rády sport?“ zněla další otázka. „Některý jo, ale většinou ne.“ Děti byly poučeny, že to všechno si myslí proto, že podléhají stereotypům, ale takhle to není. Je spousta holek, které mají rády třeba fotbal. Jistě, také existují ženská fotbalová – nechybělo moc a napsala bych „mužstva“:-) – tedy ženské týmy. Jen marně přemýšlím, jestli znám nějakou slavnou fotbalistku a kolik lidí asi ženský fotbal sleduje. Nechci zjednodušovat a nemám vůbec nic proti myšlence poučit děti o rovnoprávnosti. Ovšem celá podstata tvrzení, že ženy a muži nejsou od přírody v žádném případě v ničem rozdílní, mně vnukává otázku, proč tedy vidím u dětí opačného pohlaví tak typické rozdíly? Aby bylo jasno, já se považuji za feministku (i když gender nestuduji) a do jisté doby bych s nulovou odlišností nikterak nepolemizovala. Jinak je tomu od narození syna a dcery. Je mi líto, ale mám vypozorováno, že jde o zástupce DVOU pomyslných světů. Přitom jim žádné stereotypy nevštěpuji. Své dceři jsem četla Pipi Dlouhou punčochu už od tří let a místo do růžových šatiček jsem ji oblékala do džínů a tmavých triček. Koupila jsem jí dokonce autíčko. U batolete jejího věku by se dalo celkem s úspěchem předpokládat, že jej minimálně zaujme, jak hračka jezdí, bliká a vrčí. Nikoli. Jedoucí auto vytrvale ignorovala. Zato se nadšeně vrhla na třpytivé korále. Brzy nato se narodil její mladší bratr. Začal lézt a jednoho dne se složitě nasoukal pod skříň a s vítězným výrazem vytáhl ono odhozené auto. S úžasem jsem sledovala, jak začal autem popojíždět přesně stejně, jako to dělají úplně všichni kluci na světě. Dceru začaly zajímat barbíny a všechno, co s nimi souvisí, i bez mého přičinění. Stejně jako růžová barva. Mrzí ji, že si nelakuji nehty. Často také slyším, jak se naše děti (jejichž rodina není stereotypní) dohadují, co je hračka „pro kluky“ a co „pro holky“. Přísahám všem gender odbornicím, že já je nenavedla. Prostě to tak mají. Kuba lítá, pere se a občas mlátí jiné děti do hlavy. Má dcera nikoho nemlátí (ani teď, ani dřív), zato se nafukuje, uráží a účastní holčičích intrik stejně jako všechny ostatní dcery mých kamarádek a navlas stejně jako holky z mojí školy před třiceti lety. Tak čím to je, když od přírody jsme stejní? Když výchova není stereotypní? Že by přece jen nebyly od věci teorie o převládajícím vlivu levé či pravé hemisféry? Nebo snad máme stereotypy v genech? No, jestli se o ně zasloužily už naše prapraprababičky, když v jeskyních čekaly na muže, až se vrátí z lovu, jak v pořadu podotkla jedna malá dívenka, potěš pánbůh. To mají gender odborníci co dělat.

V Praze 18. 5. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 37 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má pětapůlletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Denik šíleného otce s názvem "Jede, jede mašinka!" čtěte na str. 25