Žena a život

Deník šílené matky

Tančíme jak o život

Autor: Rebeka Bartůňková

Na šedesátinách naší dobré známé jsme měli generační debatu na téma mateřství za dřívějších časů a dnes. Dámy, které povily děti podstatně dříve, zastávaly názor, že dnešní matky to mají mnohem jednodušší. Například proto, že nemusí prát a žehlit pleny. Vzpomínaly na byt plný páry z neustálého vyvařování, na máchání, žehlení a zase vyvařování – pořád dokola. „Dneska to mají mámy bez práce,“ povzdechla si jedna. „Strava se koupí hotová, to my jsme musely mixovat zeleninu. A nebyly mixéry,“ vzpomněla si další v o něco pokročilejším věku. „To se muselo všechno pasírovat ručně.“ Myslela jsem na to, oč těžší to proti nám i proti nim musely mít zase jejich matky a matky jejich matek.A co teprve babičky matek jejich matek! Dostala jsem se v dumání a porovnávání až do dob, kdy nebyly pleny žádné. Kdy nebylo nic hotové nebo polohotové. Maso si musely porážet a bourat samy, aby upekly chleba, musely zasít obilí, pak vypěstovat, sklidit, vymlátit a zavézt do mlýna. A některé přitom chodily bosy. Praly na valše a máchaly v potoce. Děti měly s sebou. Nejezdily s nimi lyžovat, nechodily s nimi na brusle ani na hřiště, nevodily je do kroužků, nemusely s nimi na logopedii. A především: nepracovaly ve firmách, kde šéf i kolegové zvednou udiveně obočí, když odcházíte před šestou. Pošťačka jim také nenosila takové záplavy složenek. Nemusely se (ještě docela nedávno) rozhodovat, jestli si opravdu budou moci dovolit zůstat doma s dětmi, nebo se vrátí do práce. O děti se staraly babičky, tety i děvečky, protože rodiny žily pospolu a přirozeně se dělily o všechny domácí práce včetně výchovy dětí. V bohatších rodinách se o děti staraly chůvy a guvernantky. Děti, sotva trochu odrostly, doma také víc pracovaly. Také se ovšem míň učily. Malým holčičkám stačilo, aby se naučily číst a psát (pokud vůbec). Všechno bylo jiné, žilo se jinak, myslelo se jinak. My máme mixéry, pračky, myčky a rychlá auta. Máme taky babičky a dědečky, kteří žijí jinde, pracují, sportují, žijí společenským životem a nemají na vnoučata čas. Máme také práci, kde se na děti obvykle nikdo moc neohlíží. Očekává se od nás, že naše děti budou plynně číst a počítat už před nástupem do první třídy. Aby v kolektivu uspěly, měly by ovládat mobil, počítač, lyže a mluvit alespoň jedním cizím jazykem. Pokud nejsou talentované od přírody, musí to nadřít doma. A s kým? No s námi, pochopitelně. Měly bychom při tom všem zůstat štíhlé, vypadat upraveně a mladě. I my máme mluvit nejméně jedním cizím jazykem. Abychom stačily svým vlastním dětem, měly bychom programovat a být na Facebooku. Je to jednoduchá rovnice. Kuchyňské roboty a obchody narvané polotovary si vybírají svou daň v podobě (ne)úměrně se zrychlujícího tempa a zvyšujících se nároků. Ovládá nás pocit, že abychom všechno stihly, den by měl mít alespoň 36 hodin. Dá se to vůbec všechno stihnout? Více či méně trpíme depresemi, ale tváříme se, že to jde úplně snadno. Upouštíme adrenalin, kde se dá. Každá po svém. Běháme maratony a zdoláváme osmitisícovky. Nebo si otevíráme láhve červeného a kouříme kvanta cigaret. Cpeme se dorty. Pak zase týdny jen zeleninou a jogurty. Trápíme se, že jsme opustily svou práci, nebo naopak že se dost nevěnujeme svým dětem. Může se to zdát jednodušší. Záleží na úhlu pohledu. Každopádně tančíme tak rychle, jak dokážeme.

V Praze, 27. 4. 2009

REBEKA BARTŮŇKOVÁ, 37 let
Novinářka, pracovala v týdenících Respekt a Týden, nyní působí v ČT. Je vdaná, má pětapůlletou dceru Lauru a o dva roky mladšího syna Jakuba.

Deník šíleného otce, tentokrát o tom, co dělat, aby "malý práskač" nevyzvonil všechno mamince, si přečtete na str. 29.