Žena a život

Deník šíleného otce

Rozmazlování povoleno

Autor: Jan Vávra

Předsevzetí jsou od toho, aby se porušovala. To zřejmě usoudil i Jan Vávra, který se kdysi zařekl, že svého dvouapůlletého synka nikdy rozmazlovat nebude. Jenže trvejte na tom, když to roztomilé bezbranné stvoření skolí viróza.

Jsem evidentně hrozný otec: onemocněl jsem a přenesl na svého potomka své bacily. Přes veškerou snahu se mu v době své nemoci vyhýbat se to nezdařilo a synáčka jsem nakazil nějakou záludnou formou chřipky či co mi to vlastně bylo. Mně se po pár dnech a tuně antibiotik udělalo dobře, zato synek v sobotu, místo aby si tradičně užíval rodičů a volného dne, jen mlčky seděl na posteli, nešťastně koukal před sebe a pod zpoceným čelíčkem mu vykukovala zarudlá, odevzdaná očička. Přiznám se ke dvěma věcem: Zaprvé jsem se cítil vinen, připadal jsem si jako bezohledný tyran, který nakazil své dítě nějakou zákeřnou nemocí. Zároveň jsem byl dojat. Pohled na to bezbranné a zoufalé stvoření, kterému evidentně nedochází, co se s ním děje, odevzdaně sedí na posteli a po pěti minutách se sesune do polohy ležmo a nešťastně kouká do stropu… no potvrzuji, že dojemnější kýč jsem ještě nezažil. A věřte, že se jinak považuji za docela otrlého cynika, kterého třeba prckův pád z houpačky nechává docela chladným, neboť vím, že každý kluk si má namlátit ústa nejméně stokrát denně, a z nějaké boule na hlavě se rozhodně nestřílí. Máme štěstí, že prcek i přes pravidelné navštěvování jeslí, dětských koutků v restauracích a neustálé pobíhání někde venku v podstatě zatím nebyl nijak zásadně nemocen. Posmrkávání a pokašlávání nepočítám, to patří k životu městského dítěte. Ale tentokrát to bylo jiné. Mé výčitky svědomí vyvrcholily právě v sobotu a porušil jsem hned jedno ze základních pravidel, která jsem si dva a půl roku jeho dosavadního života vsugerovával: žádná televize v dětském pokoji. Ale v nemoci, za kterou navíc můžete vy sami? Má ležet v posteli a pobrekávat, že se nemůže koukat na pohádky? Do hodiny mu na stěně visela televize i s DVD přehrávačem, aby se chudáček mohl dívat na nějaké kreslené pitomce. Rozbilo se autíčko na vysílačku? Do půl hodiny se po podlaze proháněl nový superbourák. Chce čokolo? (nápověda pro neznalé: čokoláda) Má ji mít, samozřejmě v množství libovolném. A tak dál. Co si budeme nalhávat: bylo to nechutné rozmazlování. V některém z nedávných sloupků jsem popsal, jak jsem vlastně omylem naučil syna slovo „debil“. Přišla mi na to spousta reakcí, pochopitelně i negativních, tvrdících, že je to špatné a infantilní. Navíc prý sprostým slovům není třeba malé děti učit, protože je bohužel stejně samy rychle pochytí z televize či ve školce. To mě inspirovalo k poznání, že je třeba mít výuku sprostých slov pod kontrolou. Využil jsem tedy období své i synovy nemoci, abych tajně, nicméně tentokrát již záměrně pokračoval ve výuce. Evidentně platí, že děti mají na sprostá slova skvělou intuici a talent. V neděli večer manželka se synem harmonicky večeří (resp. „papají masíčko a brambůrky“), synáčkovi tradičně padá z ruky vidlička, manželka se roztomile ptá: „Kdepak je vidlička?“ a synáček srozumitelně a jasně odpovídá: „V prdeli.“ A rozesmál se. Podle uličnického výrazu jeho očí moc dobře věděl, co říká. I že by to říkat neměl. Já však měl radost: jednak se mu to konečně podařilo použít v příhodné situaci. A za druhé platí, že když má myšlenky na sprosťárny, je zdravý a končí období rozmazlování. Akorát teď nevím, jak ho zpátky naučím, že místo „v prdeli“ se říká „hapala“.

JAN VÁVRA, 34 let
Ředitel PR agentury a bývalý novinář. Je ženatý, má dvouapůlletého syna Honzu jr.